napsali o nás

Jak investovat do konce světa

8.1.2012 / Josef Dubec / rozrazilonline.cz

Muzikál Zmatek nad zmatek byl vytvořen v brněnské Polárce díky mezinárodnímu projektu Dramatická klimatická změna. Ten dal vzniknout také podobně zaměřeným projektům v Polsku a Německu, které jsme recenzovali již před časem. Polárka jako český zástupce pozval ke spolupráci dramatika Romana Sikoru, známého spíše díky politicko-satirické tvorbě pro pokročile dospělé. Sikora se se smyslem pro černý humor opřel o vizionářské příběhy Julese Vernea, které přetavil v aktuální politickou hru, a poskytl dobrý základ tomu, že inscenace z Polárky rozhodně není ostudou.

Na rozdíl od moralistních Poláků a veselých Němců je český vklad do projektu krutě ironický. Dokonce do takové míry, že může ledaskoho zaskočit. Hlavními hrdiny jsou padouši, kteří chtějí v podstatě zničit svět, aby na tom mohli vydělat. Dobrých sil je poskrovnu a jsou buď bezbranné nebo samy nevědomky slouží zlu. Tak je tomu hlavně u smutné postavy mladého vědce (Ondřej Biravský), jehož výzkum klimatické změny je zneužíván k „rejžování“ na spekulacích. Po marném pokusu o boj za pravdu ho navíc Sikora nemilosrdně nechává spáchat sebevraždu. Na optimismus se nehraje a jedinou silou schopnou porazit zlo je ještě větší zlo. Nejde ovšem o žádný výron bezbřehého cynismu, ale o trefnou analýzu mechanismů, jakými zlo vzniká, šíří se a upevňuje svoji moc. Úhelným kamenem příběhu je hlavně chorobná manažerská ctižádost, která motivuje členy velkopodnikatelského Gun Clubu k neustálému rozšiřování jejich megalomanských plánů. V logice jejich jednání se odráží absurdní kult ekonomického růstu i s jeho ničivými dopady. Na cestě k pohnutí zemskou osou můžeme sledovat, co všechno tyto pány drží u moci: manipulace médii, zneužití vědy, klientelismus apod. Za uši ale dostávají i samotné demokratické instituce, včetně samotných politiků, neschopné z různých důvodů tvořit podnikatelské mafii efektivní opozici. Sikora nesměřuje kritiku jen vůči euroamerické civilizaci, jak bývá zvykem; nešetří ani samotné Afričany a jejich krutost vůči vlastnímu lidu: jedním ze spojenců Gun Clubu se stává také africký sultán (nepříjemně přehrávající Jakub Preis), ochotný pro patřičný podíl na zisku obětovat celý svůj slepě důvěřivý lid.

Režisér Jakub Maceček se rozumně rozhodl odlehčit tíživosti příběhu stylizací do poetiky dobrodružného románu. Postavy mají jasně vyhraněné rysy, obohacené často rodokapsově přímočarou symbolikou. Odpovídá to lehce bulvárnější interpretaci Verneovské atmosféry. Obzvláště vzhled bosse Gun Clubu (Václav Vítek) je v tomto ohledu důsledný: slizká pleš s prořídlými vlasy, hák místo ruky a výrazné kulhání z něj dělají komiksového arcilotra od pohledu. Podobně emblematický je se svým hustým afrem, křiklavým oděvem a s pohyby připomínajícími rituální tanecčernošký sultán (Jakub Preis) Bali-Bali. Je ale škoda, že se Macečkovi nedaří pořádně vystavět všechny figury, což drhne hlavně u samotného Gun Clubu. Na scéně se většinou pohybují všichni čtyři jeho členové, aniž by tam ovšem měli co na práci. Je to pochopitelné, postav je jednoduše zbytečně moc (nemohl je Sikora redukovat?): herci se ale v důsledku nemají čeho chytit a vycpávají své výstupy často pitvořivou náhražkou komiky. Mrzí to hlavně proto, že všichni čtyři jsou herci dobrými a výraznými.

Obzvláště jindy suverénní a inteligentní Mirek Černý tentokrát za svými možnostmi bezradně zaostává a končí u nejlacinější expresivity. Ani Janu Krubovi komika založená pouze na chůzi o berlích nestačí vždy. Maceček přitom jinde (například v Čarodějově učni v Polárce nebo v Modrých Květech ve Slováckém divadle) ukázal, že herce v postavu založenou na vizuálním efektu a chytré karikatuře proměnit umí. Nedotaženost ústředního kvarteta tak způsobuje, že se inscenace pohybuje na hraně amatérismu a nechtěné improvizovanosti. Napomáhají tomu i ne zcela precizně nastudovaná hudební čísla, což vynikne ve srovnání s Berliner Compagnie (jeden z účastníků projektu), jejíž preciznost v intonaci i načasování může Polárka jen závidět.

Největší kus herecké práce odvádí Václav Vítek v hlavní roli vizionáře Mastona. Mísí v něm nevyčerpatelné sebevědomí muže nedozírné moci spolu s neurotičností, která jej vede k impulsivnímu jednání, počítaje sem i nevybíravou šikanu jeho pobočnice Scorbitteové. Vítek zvládá svůj projev držet v nadsazené pokřivenosti a prudkosti, aniž by se mu role vymykala z kontroly. Poněkud na hraně je ovšem co se týče koncepce Mastonovy postavy Sikorova snaha seznamovat divadelní mládež se základy sado-masochistického fetiše a plejádou vulgarismů. Ne, že bychom měli naivní představy o neposkvrněnosti dorostu, ale pro vtipy je takový materiál spíše nouzový.

Co Maceček „prošustroval“ na vedení herců, dohání jevištními nápady a vtipy, které obohacují především komickou a satirickou rovinu hry. Povedené je loutkové ztvárnění televizního přenosu, ve kterém můžeme sledovat výstupy teroristů i „moudré“ anti-environmentální sentence Václava Klause. Povinné informační okénko o běžném životě Afričana je v tandemu Maceček-Sikora ze všech tří projektů nejzajímavější. Parafráze básně o deseti malých černoušcích, převedená v lyrizující obraz deseti příběhů smrti v podmínkách černého kontinentu, dokáže hrůzy afrického života divadelně zprostředkovat, ne jen suše prezentovat. Groteskní humor inscenace je stupňován až do bizarních podob. Ukazuje se to hlavně u enigmatické postavy Chlebovníku, humanoidního stromu, který migruje do Evropy prosit o ekologickou pomoc. Zelená příšera naivisticky ztvárněná tělnatým Michalem Sopuchem uvrhá při svém surreálném nástupu diváky do údivu hraničícího s halucinací. Rázem se ovšem stává pro svoji pikantnost publiku miláčkem a slouží jako krapet zvrácený maskot celé inscenace.

Celkově je tedy inscenace místy poněkud zmatená a působí jako sešitá horkou jehlou. Nicméně její výpovědní hodnota, opřená o adresný černý humor, zaslouží uznání. Z isncenací, které v rámci festivalu Dramatická klimatická změna vznikly, jde ta z Polárky na dřeň světovým problémům rozhodně nejdrzeji a nejpronikavěji.

Divadlo Polárka – Jules Verne, Roman Sikora: Zmatek nad zmatek. Režie Jakub Maceček, dramaturgie Roman Sikora, kostýmy Eva Jiříkovská, scéna, animace, rekvizity Miroslav Fekar, hudba Mario Buzzi. Premiéra 24. Září 2011. Psáno z reprízy 16. 11. 2011.

vloženo: 16. 1. 2012

---

Sadismus, masochismus a Jules Verne

12.11. 2011 / Vojtěch Varyš / www.tyden.cz

Divadlo Polárka, brněnská scéna pro děti a mládež, uvedla dramatizaci románu francouzského klasika Julese Verna Zmatek nad zmatek. A to ne adaptaci ledajakou: je pod ní podepsán levicový dramatik, aktivista a kritik Roman Sikora. I tak jde ale o zábavnou podívanou.

Vernův román v sobě jako obvykle má fascinaci nad světem techniky a individuální podnikavostí a vynalézavostí lidí s notnými dávkami humoru. Zmatek nad zmatek (Sans dessus dessous, 1889) o pokusu smělých mužů z Gun Clubu vychýlit za obchodními účely zemskou osu výstřelem z obřího děla patří k těm nejzábavnějším. Navíc završuje trilogii se stejnými postavami, navazuje na romány Ze země na měsíc a Okolo měsíce.

Roman Sikora pojal – zcela v intencích své ostatní tvorby – příběh jako grotesku o nenasytných korporacích, hamižných spekulantech úplatných novinářích a zamíchal do toho i globální oteplování. S jeho názory nemusíme souhlasit nebo nad nimi můžeme kroutit hlavou; polopatičnost a didaktičnost, s níž je do svého díla vtěluje, je až dojemná. V tomto případě si však porozuměl s humorným duchem předlohy a vcelku netradičně oživil Vernův svět pro dnešní jevištní použití (na inscenaci v Polárce, již režíroval Jakub Maceček, dohlížel i jako dramaturg).

Sledujeme grotesku, která se trochu infantilnímu světu Vernových románů vysmívá, na druhou stranu na něj (v kostýmech i celkovém vizuálu, ale i koneckonců i jistou starosvětskou patinou vyprávění) nostalgicky navazuje: jde o takové posunuté retro.

Po Zpovědi masochisty jde už o druhou Sikorovu hru v krátké době, v níž se zabývá také tématem sadismu a masochismu: vdova Scorbitteová (vynikající Tereza Richtrová) zahoří láskou k prezidentovi Gun Clubu J.T. Mastonovi (Václav Vítek), protože se k ní chová jako k onuci, zatímco ostatní muži se před ní jen plazili: jeho pak opustí pro ještě drsnějšího afrického náčelníka (mimochodem, ironizování vztahu Afriky a Západu včetně vydržovaných diktátorů s prestižními evropskými školami patří k nejlepším pasážím Sikorovy hry). K ostatním mužům, podřízeným v Gun Clubu, se však chová Scorbitteová sadisticky (za použití bičíku). I další postavy pak v nejrůznějších situacích dávají najevo rozkoš z té či oné pozice na sado-masochistické ose.

Celé to má takový operetní ráz: démonická scénografie (Miloslav Fekar) s hypnotickými kružnicemi, výtečná živá hudba (jejíž autor Mario Buzzi dává průchod své zálibě v nejlepším nástroji na světě , tj. tubě) a i lehkost některých popěvků a sloganů ("Naše ideje vítězně kráčejí světem, zbudou tu po nás ještě vašim dětem") svádí k myšlence, že kdyby se to celé zpívalo, byla by to opravdu trefa do černého. Inscenace zcela jistě není pro děti (které by ji nepochopily) ani pro teenagery (kteří se na ní budou nudit), ale pro dospělé diváky – tedy pro ty, kteří se nestydí za svou infantilitu.

Divadlo Polárka Brno: Jules Verne / Roman Sikora: Zmatek nad zmatek. Režie Jakub Maceček. Premiéra 24. září 2011, psáno z reprízy 5. listopadu.

vloženo: 13. 11. 2011

---

Manon je všechno

7.9.2011 / Tereza Dostalová / www.rozrazilonline.cz

Útulné a rodinné divadlo Polárka uvedlo poslední premiéru své letošní sezóny Všude dobře, doma nejlíp. Téměř ve všech inscenovaných kusech se ukázalo, že hrát pouze české tituly někdy k úspěchu stačí. Také s nesmrtelným Nezvalovým dílem, Manon Lescaut, se na malém jevišti odehrává velké divadlo. Tentokrát v režii Anny Petrželkové, známé v tomto divadle například díky inscenaci Starořecké báje a pověsti.

Různorodost příznačná pro postavu Manon se promítá také do celkového pojetí inscenace. Opona nejdříve odkrývá kabaret, do kterého je celá inscenace stylizována. Ženské postavy vystupují ze zlaté opony, v lehkých šatech tančí a předvádějí téměř gymnastické kusy. Do reje se zaplétá rytíř de Griex, který právě zapíjí svůj budoucí život, který má strávit v pustých zdech kláštera. V tu chvíli však přichází rozverná, marnivá, krásná Manon (Jana Pánská). Stejně jako je výrazná na jevišti v růžové sukýnce mezi černými postavami, je nepřehlédnutelná i pro samotného rytíře. Z dynamického pojetí přechází inscenace do intimity, která se opět mění v rytmický rej (v přítomnosti Duvala). Stejně tak chvíli inscenaci doprovází muzikálové písně a v další moment jen tichý zpěv Julie Goetzové stojící opodál. Nezvalův jazyk a ladnost jeho veršů jsou zachovány.

Tyto změny probíhají za doprovodu konferenciéra Jiřího Krupici, postavy ve smokingu, tiše splétající intriky. Také se ocitáme na několika místech, prostor je však vždy tvořen multifunkčními pohyblivými panely, které umožňují i přes svou jednoduchost vytvořit mnoho prostorových variant. Slouží jako stěny, zrcadla, stůl, zpovědnice… Je možné jimi procházet i se za ně skrýt. Díky nim se také lehce přesouváme z jednoho sídla na druhé.

Ve všech rolích se prostřídá jen pět herců. Ženská převaha zde naplno odpovídá pojetí této hry – žena v množném čísle. Ta je totiž symbolem krásy, pohybu, žena je důvodem, proč muži trpí a pak se zase smějí. Žena může být i velmi snadno mužem. Tato záměna se zde ukázala být v případě herečky Šárky Šildové v roli kulhajícího Tibera a Julie Goetzové jako pupkatého Duvala (s knírkem, dlouhými pařáty a výrazným chraplákem) více než dobrý nápad. Obě svůj úkol zvládly tak, že nebýt některých typicky ženských rysů, ani si nelze všimnout, že nejde o muže.

Stejně jako kdysi očarovalo Nezvala kouzlo sentimentálního románu A. F. Prévosta, uchvátí Manon i dnes v tomto lyrickém a zároveň komediálním pojetí Polárky. V programu se dočteme, že láska je nikdy nekončící kabaret. Na konci měl ale člověk pocit, že závěrečný výstup je až příliš natažen. Navždy platný je ale rozpor mezi bohatstvím a láskou a touha žít na jiném místě. Tam, kde nejsou žádní Duvalové. A také, řečeno jazykem tvůrců inscenace, láska může být labuť, ale může mít také parohy.

Divadlo Polárka – Vítězslav Nezval: Manon Lescaut. Režie: A. Petrželková, dramaturgie: R. Toman, výprava: Z. Štefunková Rusínová, hudba: T. Kelar, produkce: B. Krchňáková, hrají: J. Pánská, Š. Šildová, J. Goetzová, J. Krupica a V. Vítek Premiéra 11.6. Psáno z reprízy 21.6.

vloženo: 27. 9. 2011

---