napsali o nás

Vyhraná Bitva u Lipan v brněnském Divadle Polárka

NEKULTURA.CZ   5. února 2010

Brněnská Polárka je divadlo, které se zaměřuje převážně na tvorbu pro děti a mladší diváky, a tak není divu, že se tamější dramaturgie semtam rozhodne zařadit kus, který se kromě uměleckých ambicí natahuje i po hodnotách spíše vzdělávacích a výchovných. V současnosti je takovýmto počinem autorské představení režiséra Jana Jirků Bitva u Lipan.

Nejen synekdochický název, ale také stručný popisek inscenace uvedený na webových stránkách divadla mohou vzbudit představu, že půjde o zdivadelnění jedné z neopomenutelných kapitol našich dějin i školních osnov – husitství. Leckterý kantor se pak se svou třídou na představení vypraví v očekávání názorné ilustrace velké epochy, v níž budou náležitě vyzdviženy všechny významné dějinné události a jasně popsány úlohy osobností, které je „vytvářely“. Možná si také řekne, že by nebylo od věci, kdyby žákům v hlavě utkvělo i nějaké to datum. Ale inscenace Jana Jirků se této koncepci již od základů vzpírá.

Předně se nezabývá tzv. velkými dějinami, tedy dějinami států, společenstev či ideologií, ale do centra dění staví obyčejného člověka. Klíčové události husitské éry nazírá očima jejich současníka, konkrétního – byť smyšleného – jedince jménem Janek Tlamka, který je do varu doby spíše vržen, než že by do něj skočil dobrovolně a s rozběhem. Na jeho případě, který jistě nelze považovat za vykonstruovaný a ojedinělý, lze dobře pozorovat myšlení a pocity „bezejmenného“ jedince v soukolí dějin, a případně si přitom – v konfrontaci s vlastními poznatky – uvědomovat nejednoznačnost historických soudů. Zaostřením na život tuctového a přesto neopakovatelného jedince se pak na jevišti uplatňuje – samozřejmě s jistou dávkou umělecké licence a nadsázky – trend popularizace jedné z odnoží historických věd, jenž je v posledních letech zřetelný i ve výuce dějepisu, totiž zájem o tzv. malé dějiny. Naznačené pojetí oživuje historickou látku a z výšin vědeckých abstrakcí a schémat ji snáší na zem, blíže a srozumitelněji dnešnímu člověku a tím spíše mládeži a dětem. Zároveň se svou povahou vyhýbá jakékoli dogmatice a nahlodává školometsky zploštěné teze, třebaže mnohdy zneklidňujícím způsobem.

Jirků realizuje svou hru tradičním literárně-divadelním postupem – vyprávěním. Husita Janek Tlamka (Miroslav Černý), hned v prologu představení v proslulé bitvě u Lipan umírá. Ocitá se v jakémsi očistci, kde svým „spolučekatelům“ líčí, jak k jeho smrti ve válečné řeži došlo. Na jejich naléhání Janek předkládá obšírnou retrospektivu – vzpomíná, jak se při kázání mistra Jana Husa poprvé setkal s „královstvím nebeským“, které na něj kupodivu nesvitlo z kazatelovy moudré řeči, ale z očí krásné Mařenky (Marie Vančurová). V důsledku toho se bezelstný Janek husitské myšlence oddává spíše z lásky k dívce (a částečně také vlivem sugestivní síly jednolitého davu) než z vlastní zaslepenosti. Hlavně zpočátku jde do bitev především proto, že se to od něj žádá. Postupem času se Janek s reformačními myšlenkami sám ztotožňuje a je hrdý na to, že je božím bojovníkem. Jeho bytostné přesvědčení o pravdivosti je přitom v očích diváka problematizováno a parodováno (například scénami řádění zfanatizovaných husitů v duchu hesla „Kdo není s námi, je proti nám!“ či typicky „českou“ záměnou emblematického kalichu za moravský kalíšek). Smrt syna v bitvě a prodlení s očekávaným příchodem království božího na zem vedou nakonec k vychladnutí a vystřízlivění Janka a Mařenky a k jejich dezerci z Tábora. Odcházejí někam, „kde budou moci mít vlastní políčko a klid“. Po náhlém úmrtí ženy při porodu se však odevzdaný Janek laxně účastní lipanské bitvy, kde padne.

Dětský divák je jak známo divák specifický; je nezkušený a nepoučený, čili vesměs nezatížený jakýmikoliv předsudky; bývá nesoustředěný a roztěkaný, a nezřídka je to také divák z donucení. Proto je nutno o jeho přízeň neustále vehementně zápasit. Jan Jirků jako ostřílený herec a režisér řady dětských představení si tuto skutečnost očividně uvědomuje. Poměrně krátké představení (se stopáží zhruba 60 minut) napěchoval spoustou nápaditých výstupů, které publiku téměř nedopřejí oddychu. Akce střídá akci, v rychlém sledu na sebe navazují nebo se synchronně prolínají různorodé divadelní formy zahrnující činohru, pohybové divadlo, loutkové etudy, stínohru, hudební čísla atd. Hranice mezi nimi přitom není ostrá; postupy typické pro určité divadelní odvětví jsou kombinovány či doplňovány technikami příznačnými pro oblast jinou. Všichni aktéři musí být univerzály, kteří jsou schopni tyto různé způsoby jevištního projevu propojovat. Herci tak třeba do jednání přibírají různé druhy loutek (od jednoduchých symbolických „špalíčků“ po mechanické modely křižáckých jízdních formací), hrají na různé rytmické nástroje, zpívají a tančí; hudebníci zase mnohokrát opouštějí svá stanoviště kolem čtvercové plošiny uprostřed jeviště a účastní se herecké akce na ní.

Na scéně je např. působivě a zároveň vtipně upálena papírová marioneta představující Jana Husa (jakkoli se zdá, že mučednická smrt nemůže být vtipná); vzápětí je hejtman Jan Žižka v pozici surfaře velkolepě přinesen na prkně čtveřicí svých bojovníků, načež jim za použití loutek demonstruje geniální plán jak proti Zikmundovým křižákům využít cepů a vozových hradeb (sebelepší kantor by husitskou válečnickou taktiku asi nevysvětlil lépe). Nevídaný je i závěrečný obraz Ježíšovy poslední cesty – herec Lubomír Stárek s křížem na ramenou jako pavouk přelézá po opěradlech diváckých sedadel napříč celým hledištěm. Zesílená spektakulárnost scénických výjevů možná trochu zavání rozmarnou exhibicí, v kontextu dětského divadla je ale pochopitelná, neboť je bezesporu jedním z klíčů k získání náklonnosti dětského diváka.

Jak již bylo naznačeno, efekt inscenace je poměrně „hlasitý“. Všichni herci i hudebníci na malém jevišti spíše přehrávají, než že by se projevovali zvláště odstíněně, v rozměrech detailů a nuancí. Větší stylizace, náznakovost až karikatura, je patrná zejména u postav vedlejších (Žižky, Zikmunda, Prokopa Holého, Papeže, Pána, Kněze a jednotlivých husitů) trojice Václav Hanzl, Jan Kruba a Jan Šprynar spolu s vystupujícími hudebníky. Král Zikmund tak hovoří s typicky německým akcentem, přičemž pro jadrnou nadávku nejde daleko; papež je sebestředný cholerik, křičící, že je „jediný pravý ze všech papežů“; kněz je vylíčen jako násoska a la Haškův feldkurát Katz…

Pohled na husitské dějiny očima Jana Jirků je bezesporu přínosný. Nesnaží se být za každou cenu didaktický a v žádném případě není učebnicový, přesto – a možná právě proto – nemalé poučení o českých dějinách přináší. Jirků ve své inscenaci předkládá poutavě a barvitě společenskou atmosféru husitství, aniž by zůstával pouze u faktografie (ovšem neignoruje ji). Z tohoto pohledu nemůžeme pochybovat, že Bitva u Lipan je bitvou vítěznou.

Autor: Marek Lollok

vloženo: 6. 2. 2010

---

Preusslerův Čarodějův učeň v brněnské Polárce

NEKULTURA.CZ   19. ledna 2010

Temná a syrová pohádka literárně zpracovaná sudetským pohádkářem Ottfriedem Preusslerem se u nás zapsala do povědomí především díky filmaři Karlu Zemanovi. Jeho kultovní loutková verze příběhu plného černé magie a smrti dnes úspěšně deprimuje již několikátou generaci českých dětí. Do souboje o to, kdo přivodí svým divákům vícero nočních můr, se s ním pustil v brněnské Polárce režisér Jakub Maceček.

Začátek přitom působí poměrně prostě. Trojice mladíků chodí po světě a loudí výslužku, nic zvláštního se neděje. Skoro to vypadá na nějakou sentimentální vánoční hříčku. Když je ale jeden z tuláčků – hlavní hrdina Krabat – zlákán do začarovaného mlýna, kde se stává učněm tajemného a ne právě sympatického čaroděje zvaného Mistr, napětí začne kynout a atmosféra v divadle rázem potemní. Spolu s dezorientovaným Krabatem se noříme do světa pekelně nebezpečných čar a kouzel.

Lví podíl na pohádkové, nicméně tíživé podobě inscenace má výtvarná složka (Kateřina Wewiorová a Zuzana Přidalová), která je v Polárce tradičně bohatá. Prostředí mlýna tvoří především pohyblivé přepážky s dveřmi. Jejich výhodou je, že jsou nenápadně ovladatelné zezadu a tudíž mohou kromě rychlých úprav prostředí sloužit k rozehrávání různých triků. Například pouhým otočením dvířek se tak mohou jakoby kouzlem objevit postele, které visí z jedné jejich strany (herci do nich vestoje uléhají). Což zdaleka není jediný příklad vtipného ztvárnění magie. Vydařené jsou především masky a kostýmy. Mistrovi učedníci nosí černé kutny a výrazný make-up posouvá jejich mrtvolně bledé tváře takřka do říše zombie hororů. Ovšem s tím rozdílem, že zde se za těmito maskami neskrývají příšery. Naopak za nimi postupně odhalujeme živé lidi a jejich příběhy, což patří mezi nejdojemnější zvraty celého příběhu. Stejná bledost se začne postupem času vkrádat i do Krabatova obličeje a prozrazuje, že podléhá Mistrově moci.

Ovšem vládcem scény je sám Mistr. Ten přichází v křiklavě červených šatech, které zcela přebijí ostatní barevné dojmy, a oproti urousaným učňům působí vznešeně a mocně. Těžko by ale tento dojem fungoval bez Miroslava Černého, i když jeho Mistr neprochází žádným vnitřním vývojem a je to figurka s jasnými konturami. Ani takový úkol není hračkou a Černý se s ním vypořádává suverénně. Záporáka vykresluje pokřiveným postojem a strnulými, nepřirozenými, trhavými pohyby, korunovanými chromou nohou, kterou za sebou tahá. V obličeji zdeformovaném make-upem udržuje stále potměšilý a výsměšný škleb, ve kterém se dá lehce číst jeho povýšenost nad učedníky. Hlas je přísný, ovšem jízlivý a zákeřný. Černého Mistr je vychytralým nebezpečím, které nelze dopředu odhadnout, a o to děsivější je. Oceněníhodný je také při soubojích se svými učni, které vůbec patří k nejvydařenějším kouskům. Dvě postavy proti sobě nastupují s napřaženými hůlkami a roztáčejí se v jakýchsi piruetách, z nichž za doprovodu zvukových efektů vysílají své čarodějné útoky a přijímají rány. I při tak náročné kreaci dokáže ovšem Černý vytvořit pro Mistra osobitý pohyb, založený na jeho zmrzačení, které ho při otáčení se jaksi vychyluje z osy.

V hlavní roli ještě vystupuje Lubomír Stárek jako Krabat. I když jsem měl sklony považovat za hlavní hvězdu souboru spíše Stárka, tentokrát ho Černého výkon převyšuje. Stárek totiž budí rozpaky tím, že takřka každou repliku křičí nebo alespoň silně exponuje. Včetně okamžiků, kdy se to příliš nehodí a nedává to valný smysl. Jeho postava ale zdaleka neupadá do plochosti. Stárek je dobrý herec a situace odstiňuje pohybem, mimikou i očima. Jen s hlasem jako by se neustále pral, což Krabatovu charakterizaci bohužel výrazně rozostřuje.

Tvůrčí hravost se ne zcela sešla s hudbou. Její autor Mario Buzzi sice odvedl dobrou práci: připravil motivy dosti výrazné na to, aby měly sílu dokreslovat náladu obrazů. Jenže režie s nimi naložila trochu bezhlavě a pod každý dějový motiv dodává určitý podkres. Hudba se tedy střídá trochu zběsile a nepřehledně. Svou výrazností místy dojem z jeviště spíše přebíjí a rozrušuje místo toho, aby jej umocňovala. Podobná přehnanost se dá vytknout i světlům, hrajícím si s různými ornamenty. V uměřenějším množství by obojí fungovalo lépe.

I přes jisté zádrhely tu pořád máme solidní materiál pro výrazný a barvitý zážitek. Ten by zřejmě přišel nebýt naprosto zbytečného počtu režijních nedotažeností. Jednou z největších je postava Kantorky, která pointuje celý příběh tím, že svojí láskou ke Krabatovi zlomí Mistrovu moc. Jenže diváku je o ní zamlčeno několik zásadních informací. Především proč při klíčové scéně přichází do mlýna. O své úloze se během představení nic nedozvěděla a náhoda by v tomto případě byla dost kostrbatá, takže zůstává otazník. Tou druhou je, jak pozná Krabata začarovaného v havrana mezi ostatními ptáky? Je tu sice zásadní scéna, kdy se Krabat tajně učí ovládat svoji vůli, aby se dovedl postavit Mistrovi, a je naznačeno, že Kantorka jej pozná díky tomu. Ale zase velmi nekonkrétně a mlhavě.

Dojem také kazí závěr jak z hollywoodských béček, kdy se také po libovolně děsivém a brutálním zážitku hrdinové oklepou a s vtipem na rtech si jdou zatancovat do hospody, jako by se vlastně nic nestalo. Což je dost matoucí. Najednou totiž nevíme: šlo tady kruci celou dobu o život, nebo ne? Citlivější přístup by tu byl rozhodně na místě. Že by výsledek byl v celkovém součtu špatný, to tvrdit nechci ani nemohu. Jestli se během dalších repríz podaří vychytat některé mušky (a chrobáky), tak inscenace teprve získá plnohodnotnou přesvědčivost. Jinak ale do očí bijící nekonzistence bude příliš rozrušovat spád strhujícího pohádkového příběhu.

Autor: Josef Dubec

vloženo: 20. 1. 2010

---

Čarodějův učeň v Polárce nikoho neděsí

Novinky.cz   31.12. 2009

Brněnské Divadlo Polárka uvedlo v adventním čase na scénu pohádku Bronislavy Krchňákové a Jakuba Macečka podle knihy Otfrieda Preusslera Čarodějův učeň. Poněkud bázlivě ji určilo až pro děti od dvanácti let.

Jako obvykle vypravil jsem se na inscenaci určenou dětem s lakmusovými papírky, Klárkou (7) a Šárkou (7). Už se učí psát recenzní glosy místo mne. Zatím ale tvrdím já, že pohádku zvládnou bez problémů i děti školou povinné na prvním stupni.

Komu se třesou kolena

Za strašení mohou často přestrašení odborníci na zdárný vývoj. Čarodějova učně u nás neproslavila ani tak knížka spisovatele původem ze Sudet, ale animovaný film Karla Zemana. Byl strašidelný a na zlínském (gottwaldovském) festivalu filmů pro děti vedly se plané debaty, jestli film pro děti je.

Nebyl to jediný snímek určený k diskvalifikaci. Stejnou torturu prožila Vlčí bouda Věry Chytilové. Než příběh s tajemstvím převyprávěl porotě papírek jiný: Sylva (8).

Pravda je, že jiné Preusslerovy knížky tak tajemné nejsou. Na jevišti často vídáme Malou čarodějnici, ta inspirovala prozměnu filmaře Zdeňka Smetanu. Oblíbený býval i Loupežník Hotzenplotz, než ho vytěsnil náš Rumcajs Václava Čtvrtka. Učeň je pohádkou posmutnělou možná proto, že ji stvořili Lužičtí Srbové. Dobře víme, že to v Sasku ani v Braniborsku neměli lehké. Jako by Krabat a jeho nešťastní spolutovaryši sloužící Mistrovi stáli na prahu ještě temnějších skandinávských ság.

Utkání učedníků s mistrem černé magie končívalo jejich smrtí. Krabata podobně jako Malou čarodějnici zachránila láska. V Polárce umí téma odlehčit, maličko zcizit. Děti se nebudou bát ani ponuré hudby Maria Buzziho ani herců v kostýmech Zuzany Přidalové na scéně Kateřiny Wewiorové.

Nemalujte čerta na zeď

Nejvíc příležitosti děsit mají Miroslav Černý (Mistr) a Marie Vančurová (Kantorka, Bába s chrastím). Palce naopak budeme držet Lubomíru Stárkovi (Krabat). Moc povedenou figurku Kmotříčka vykouzlila Jana Panská. Mladost a svěžest Dívek hájí Michaela Červinková a Sylva Siničáková.

Dospělákům je určen druhý plán, třeba když Krabat Lubo Stárek hodí do publika repliku: „Tady ve mlýně jsem stárek.“ Nebojte se přijít na Čarodějova učně ani s menšími dětmi. Děsit vás budou zase jen teoretici, kteří studují, hovoří varovně, protože čerta, anděla i Mikuláše se bojí hlavně oni sami…

Divadlo Polárka Praha – Otfried Preussler: Čarodějův učeň. Dramatizace Bronislava Krchňáková, Jakub Maceček. Režie Maceček, dramaturgie Krchňáková, hudba Mario Buzzi, kostýmy Zuzana Přidalová, scéna Kateřina Wewiorová. Premiéra 12. prosince 2009.

Jiří P. Kříž, Právo

vloženo: 5. 1. 2010

---

Divadlo Polárka staví na autorských hrách

Brněnský deník 12.12. 2009

Další díl seriálu Brněnského deníku Rovnost představuje Divadlo Polárka a jeho novou inscenaci Čarodějův učeň.

Na začátku letošního roku oslavila desáté narozeniny, historie Polárky však sahá do třicátých let dvacátého století. Z původně Loutkového divadla Sokol Brno I vznikla dnešní malá profesionální scéna nabízející zábavu pro děti i dospělé. Dnes odpoledne Polárka uvede premiéru Čarodějův učeň.

Další díl seriálu o malých scénách jižní Moravy zavede do zákulisí tohoto brněnského divadla a jeho sezony Čar a kouzel. Na motivy lužickosrbské a indické legendy o souboji chlapce Krabata s temnými silami nastudovali herci svou druhou premiéru letošní sezony. „Jako první jsme v říjnu uvedli Mrazíka. Čarodějův učeň má pro dětského diváka příjemnou hororovou atmosféru,“ přiblížil nový titul umělecký šéf Polárky Konrád Popel.

Čarodějův učeň spadá do tematicky ucelené sezony. Ty se v Polárce staly trendem posledních let. „Snažíme se vytvořit atraktivní podívanou. Zároveň chceme pokrýt všechny věkové skupiny. S dětskými inscenacemi nemáme problém. Ale málokdo sem jde na představení pro dospělé. To chceme změnit,“ uvedla producentka, dramaturgyně a vedoucí divadla Bronislava Krchňáková.

Po premiéře čarodějné pohádky, kterou pro divadlo upravil spisovatel Otfried Preussler, přibudou v březnu v repertoáru Polárky Starořecké báje a pověsti. Hra se skládá ze čtyř titulů a epilogu. Ten režíruje Jan Antonín Pitínský. Na ostatních částech se podílí vždy jiný tvůrce, mezi nimi třeba Pitínského dcera Anna Petrželková.

Kromě autorských her, kterých má divadlo na repertoáru patnáct (mezi nejúspěšnější patří Mrazík, Jen počkej, zajíci!, Bitva u Lipan a Romeo a Julie aneb Město hříchu), láká Polárka diváky na doprovodnou živou hudbu. „Aby u nás mohl hudebník působit, musí ovládat několik nástrojů a umět zpívat. Proto také je u nás jen zřídka slyšet reprodukovaná hudba,“ uvedla Krchňáková.

Historie Polárky sahá do roku 1930, kdy vznikl loutkový soubor při Sokolu. Z něj se později stala Jitřenka. Do sezony přelomu století vstoupil soubor už pod názvem Alternativní divadlo pro děti a mládež Polárka, které vedl Jaroslav Tuček. „Jitřenka se v Polárku změnila revolucí zevnitř. Herci už nesouhlasili se zkostnatělými praktikami, a tak se soubor proměnil a profesionalizoval,“ řekla Krchňáková.

Spolu s Tučkem, dramaturgy Miroslavem Oščatkou a Janem Mikuláškem se mladí tvůrci a herci, především studenti a absolventi Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a konzervatoře, pustili do nové koncepce divadla. Polárka má pobavit i poučit.

Veroika Zabadalová

vloženo: 21. 12. 2009

---

MRAZÍK skoro jako od Mattela

NewExpress listopad 2009

Pohádka Mrazík patří v Čechách mezi všemi milovanou filmovou klasiku: pravidelně se umisťuje na předních místech všemožných hitparád oblíbenosti, téměř každé dítě ji zná, jednotlivé hlášky mezi dospělými za ta léta vánočního reprizování zlidověly, a tak vlastně není divu, že se tento kousek rozhodlo převést na jeviště brněnské Divadlo Polárka, které tak navazuje na – v minulé sezoně inscenací Jen počkej, zajíci! úspěšně započatou – linii legendárních ruských titulů.

Inscenační tým vedený režisérem Michalem Sopuchem se naštěstí nespolehl pouze a jenom na charisma mrazíkovské předlohy, to by sice asi zastínilo nějaké ty případné nedostatky divadelního ztvárnění, avšak ve výsledku by šlo o tupé a nudné kopírování. V Polárce se sice hraje všem známý příběh, v ten samý moment ale nejsou podceněny ostatní složky inscenace: na scéně je vytvořen chytře členitý prostor (výprava Zuzana Přidalová) – vpředu opatřený deluxe třpytivou oponou –, který svou variabilitou umožňuje rychlé střídání místa děje, a tak alespoň částečně simuluje funkci filmového střihu. V jeho zadní části je pak umístěn na živo hrající band obstarávající nápadité hudební předěly a rytmizující veškeré dění na jevišti (hudba Jan Kyncl).

V případě kostýmů si Přidalová naprosto vědomě a promyšleně pohrála s kýčovitým leskem vietnamských tržnic, díky tomu herci připomínají panenku Barbie a jejího milovaného partnera Kena, tedy hračky, na které se dnes a denně toužebně koukají děti po celém světě jako na své idoly. Nejde ale pouze o lacinou snahu upoutat pozornost dětského publika přehršlí všeho možného i nemožného, scénografie i kostýmy jsou precizně sladěny, a tak je výpravě daná i jasná míra, které se výtvarnice drží. Autoři scénáře divadelní verze, Bronislava Krchňáková a Michal Sopuch zjednodušili a zkrátili předlohu, co to jen šlo. Výsledný text tak sice obsahuje všechny podstatné situace, v ten samý moment ale tak trochu počítá se znalostí filmové pohádky – ta totiž umožňuje divákovi domýšlet si části příběhu, co nejsou ve výsledku na jevišti dohrány, do úplné pointy: chaloupka na nožce či prasečí sáňky se objeví skutečně jen krátce.

V hlavních ženských rolích inscenace se publiku představují nové posily hereckého souboru divadla: čerstvá absolventa Janáčkovy akademie Michaela Červinková jako krásná Nastěnka a Marie Vančurová jako protivná Marfuša. Odvádějí slušnou práci, celkově ale je inscenace herecky zbrklá. Jednotlivé situace jsou teoreticky vygradovány a domyšleny, herci jim ale v praxi, jako by někam spěchali, jako by si nebyli jisti, nedají dostatek času, nedohrají je. To se ale snad, dovoluji si hádat, vyřeší pravidelným hraním kusu před zběsilým a nemilosrdným dětským publikem.

Za dobrý nápad považuji postavu Mrazíka, který v celku funguje jako jakýsi vypravěč a kabaretiér provázející diváky dějem, zvláště u mladšího publika se tak vtipně předchází zmatení a ztracení v příběhu.

Polárka otevřela novou divadelní sezonu chytlavým titulem, který se nemusí bát srovnávání se svou filmovou předlohou, byla totiž vytvořena její adekvátní divadelní verze, a to se vždy nepodaří, takže pozitiva v každém případě převažují! ■

Jana Ryšánek Schmiedtová

vloženo: 25. 11. 2009

---