napsali o nás

Dramaturgické mystérium v Polárce aneb Starořecké báje a pověsti

Nekultura.cz   7. května 2010

Nad zpracováním pěti příběhů z antické mytologie se sešlo v brněnské Polárce, zaměřené především na tvorbu pro mladší publikum, hned pět režisérů různých generací od Pavla Gejguše po J. A. Pitínského. Dramaturg Radim Toman se rozhodl, že příliš staromilské přeříkání notoricky známých příběhů by bylo trochu málo, a proto vedl svoji tvůrčí skvadru k výrazu notně modernímu. Legendy se tedy odehrávají v křiklavé stylizaci v silně kabaretním duchu. Po vážném prologu a úvodním titulku doprovozeným thrillerovou melodií tak jeviště od první až takřka do poslední kapitoly doslova třeští.

První čtyři části inscenace pojí především formální stránka (nejsou totiž řazeny ani chronologicky – například stvoření světa se odehraje až ve čtvrté kapitole). Činohra se střídá s říznou živou hudbou polárkovské kapely Á-dié, skryté vzadu za poloprůsvitným závěsem, doprovázenou tancem a zpěvem trojice rozjetých go-go tanečnic / vypravěček. Ty jsou do příběhů zakomponované různě. Například na bujném dvoře krále Midase jsou jakýmisi jeho kurtizánami, navlečenými do odvážných kostýmů zajíčků. Lehce erotickou strunu ale netlumí ani jinde a hádám, že pubertální část mužského diváctva nad tím uroní nejednu slzu dojetí. Co do výrazových prostředků je ale inscenace ještě mnohem opulentnější. Skoro k prasknutí. K dispozici je kromě hudby výrazné líčení i kostýmování (například slizoun Apollón vypadá jak ulitý ze zlata, což ovšem nebudí ani tak dojem boha slunce jako popové superstar), velkoplošná projekce a mnoho dílčích efektů z dílen jednotlivých režisérů. Jádro scény je přitom jednoduché a funkční – tvoří ho dlouhý oblý pult, rozložitelný na několik částí, které se dají skládat v různě rozmístěné ochozy či zdi. Kolem něj, za ním i na něm se ale dějí doslova bakchanálie.

Výsledkem je opět chytré podobenství o zvrácenosti kultu zábavy a toho, co všechno pro něj jsme ochotni udělat.

Těmi začíná i příběh o Midasovi v režii Pavla Gejguše. Ten na jeviště doslova přivádí dekadentní chaos alkoholické párty vrcholící kytarovým soubojem satyra Marsya (tklivý baladik dojatě drnkající na španělku) s Apollónem (namyšlená hvězda ohromující masivním akordem elektrické kytary). Následující dva příběhy o Ikarovi (režie Petr Štindl) a Mínotaurovi (režie Anna Petrželková) pro změnu sází trochu víc na neotřelou interpretaci. Ikaros je mladík zraňovaný hříchy svého otce, který z profesní žárlivosti zabil svého učedníka Tála. To je zdůrazněno jako hlavní motiv jeho fatálního neuposlechnutí Daidalových rad při pokusu uletět z Kréty. Apel se tak chytře obrací od dětí k jejich rodičům a tomu, že chtít být někomu autoritou vyžaduje celkem solidní mravní celistvost. Ještě výrazněji se posouvá vyznění těsně navazujícího příběhu o netvoru z labyrintu. Mínotaurus z něj totiž vychází paradoxně jako oběť. Královská rodina totiž celou záležitost s labyrintem pořádá jako jakousi zvrhlou reality show. Při Théseově výpravě za Mínotaurem jsou stylizovaní do notoricky známé podoby rodiny tísnící se před hypnotizující obrazovkou a fascinované krutostí již zažívá někdo jiný. Výsledkem je opět chytré podobenství o zvrácenosti kultu zábavy a toho, co všechno pro něj jsme ochotni udělat. Dobarvený jedinou smysluplně využitou projekcí večera – Anna Petrželková nechává na pozadí scény běžet záběry z pověstných španělských slavností prohánění nebohých býků ulicemi měst.,

Prvním třem příběhům je společný zmatek plynoucí z chaotického využívání zmíněných výrazových prostředků. Jednotlivé režie, byť mají více méně jasná vyznění, jako by byly slepované z neutříděných nápadů. Stylově o něco ucelenější je až Ondřej Elbel zpracovávající prométheovský mýtus. Drží se totiž konkrétního nápadu, který přece jen tu jevištní anarchii trochu uspořádává. Stylizuje svůj příspěvek do podoby žánrového gangsta filmu z dob prohibice. Prometheus (s vtipným patosem hollywoodského klaďase hrající Jiří Krupica) je prostý dělnický synek v montérkách, který brání svoje lidičky ztvárněné plastovými vojáčky (což je co do legrace nejnosnější a nejvytěženější nápad celého večera) před „kmotrem“ Diem, uhlazeným mafiósem. V intencích zvoleného žánru se pak drží i plejáda vtípků a hříček nekupených halabala, ale držících se klíčových motivů. Povedené jsou například gagy, když Zeus žádající výpalné výhružně klepe figurkám na hlavy popel z doutníku nebo když učí Prometheus lidi hospodařit předváděním dojení na modýlku plastové kravičky. I když Elbel nehledá žádnou novou interpretaci a z jeho kousku spíše než naléhavé sdělení sálá „pouze“ naléhavá hravost, je jeho dílko díky ucelenosti zatím nejvýraznějším zážitkem v rámci inscenace.

Pitínský nechává Lubomíra Stárka a Janu Panskou v rolích Filemóna a Baucis hořkosladce vykreslit křehkost a bezmoc pokročilého stáří. Nikam nespěchajíce šourají se takřka beze slov po jevišti a vetchýma ručkama se snaží neobratně vykonávat každodenní práci.

Jenže pátým, bonusovým režisérem večera je J. A. Pitínský, který se naprosto vymaňuje z dosavadní taškařice a sází na jemnou lyriku. Tempo se zmírňuje, mizí takřka skoro všechny efekty. Zůstává jen hudba, ne ovšem kabaretní zpívánky, ale náladotvorná smyčka podkreslující celou scénu. Pitínský nechává Lubomíra Stárka a Janu Panskou v rolích Filemóna a Baucis hořkosladce vykreslit křehkost a bezmoc pokročilého stáří. Nikam nespěchajíce šourají se takřka beze slov po jevišti a vetchýma ručkama se snaží neobratně vykonávat každodenní práci. Pohybují se na samotné hraně možností vadnoucího lidského těla, které by snad i pouhý závan větru zcela rozlámal. Když do tohoto prostředí vrazí hlučná delegace bohů, podtrhne svým nepatřičným hrubiánstvím vznešenost pokorných stařečků pokoušejících se návštěvu pohostit. Jejich dojemně láskyplná odpověď na nabídku Bohů, že si za odměnu za vstřícnost mohou cokoli přát (kdo nezná pointu, viz Ovidius apod.), je citlivou a laskavou poentou Pitínského básně o kráse lidské skromnosti. Pitínský tak s minimem prostředků podává zdaleka nejsilnější výpověď večera. Jeho režie je tak na jednu stranu „ukolébavkou“, jak se píše na webu Polárky, ale zároveň kritickou polemikou s přeplácaností ostatních částí, zpětně vrhající zpochybňující stín na dramaturgický záměr celé inscenace.

Divadlo Polárka, Brno

Starořecké báje a pověsti

Režie: Anna Petrželková, Pavel Gejguš, Ondřej Elbel, Petr Štindl a J. A. Pitínský

Námět a scénář: Hana Mikolášková

Dramaturgie: Radim Toman

Scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová

Hudba: David Smečka

Hrají: Lubomír Stárek, Jiří Skovajsa, Jan Kruba, Ondřej Biravský, Jiří Krupica, Miroslav Černý, Michaela Červinková, Sylva Siničáková, Marie Vančurová, Jana Panská,

Premiéra: 6. března 2010, psáno z reprízy: 11. března 2010

Autor: Josef Dubec

vloženo: 11. 5. 2010

---

Jen nechte ty děti, ať se trochu bojí: Čarodějův učeň

Před koncem minulého kalendářního roku uvedla brněnská Polárka premiéru dramatizace knihy Otfrieda Preußlera Čarodějův učeň, jejími autory jsou Bronislava Krchňáková a Jakub Maceček. Ti, kteří znají stejnojmenný – dnes už za legendu české kinematografie považovaný – film Karla Zemana, se z největší pravděpodobnosti pozastaví nad tím, je-li vhodné podobný materiál zpracovávat na divadle a ke všemu pro ty nejmenší: vždyť jim přece nechceme servírovat morbidně depresivní příběh, několik umučených těl a vše ničící zlo jako pohádku na dobrou noc, nebo snad ano? Já osobně jsem po zhlédnutí jedné z repríz kusu jednoznačně pro druhou možnost: v hledišti plném jindy hyperaktivních školáků bylo po celou dobu představení napjaté ticho. Ono totiž, jak říká nejen má zkušenost: když se na jevišti čaruje a není to trapné, děti to náležitě docení.

Režisérovi Jakubovi Macečkovi se podařilo dát dohromady společně s týmem spolupracovníků inscenaci osobité poetiky, která je ne nepodobná atmosféře příběhů o Harry Potterovi, kde se dětem programově nepředkládá naivně černo bílý pseudosvět a kde dobro nad zlem sice zvítězí, ale dá to sakra práci. Celý děj, vycházející z lužickosrbské legendy, vypráví o chlapci Krabatovi (Lubomír Stárek), kterého vezme do učení Mistr (Miroslav Černý), brzy se ovšem ukáže, že nejde o teplé místečko mlynářského učedníka se stravou a noclehem, ale o nováčkovskou pozici ve skupině praktikující černou magii. Co rok služebně nejstarší z chlapců musí podstoupit nelehký souboj s Mistrem, prohrává, zemře a je bez lítosti rozemlet mlýnskými kameny. Na jeho místo pak nastupuje další kluk ze sousedství, který pro svou chudobu nejdříve nevidí černotu a když už se po čase rozkouká, není cesty zpět. I kouzly fascinovanému Krabatovi trvá, než si uvědomí, že je čas jednat a postavit se mašinérii zla černé magie, naštěstí je mu ale k ruce věrný přítel Jura (hrající jinak režisér Michal Sopuch) a krásná Kantorka (okrojovaná Marie Vančurová), která nakonec prolomí moc Mistra svou čistou láskou ke Krabatovi.

Inscenace má spád, scéna střihem střídá scénu v rychlém tempo rytmu, divákovi není dovoleno vydechnout. Herci z Polárky podávají přesné a hlavně koncentrované výkony, což ne vždy je v tomto divadle pravidlem, a temně pulzující atmosféru kusu dotváří jak strohá variabilní scénografie pracující s animacemi i najednou se zjevujícími reflexní barvou namalovanými symboly (Kateřina Wewiorová), tak démonická hudba Maria Buzziho. Zuzana Přidalová už po několikáté dokázala z minima udělat maximum, každý kostým je střihově nápaditý a přece zapadá do celkové syrové a barevně umírněné výtvarné stylizace pracující s přírodními materiály jako je juta, sláma, bavlna, či neopracované dřevo.

Čarodějův učeň je inscenací pro ty děti, co se nebojí trochu se bát, a klidně i pro jejich rodiče, kteří jsou i přes svou dospělost ochotni poddat se jevištní imaginaci a nechat se zcela unést příběhem. Já osobně řadím tento kus mezi to nejlepší, co jsem v Polárce stačila za poslední tři roky vidět a nebylo toho zase tak málo.

autor: Jana Ryšánek Schmiedtová, New Express

vloženo: 3. 5. 2010

---

Příběhy, jež nikdy nekončí

Na jeviště brněnského divadla Polárka zavál čerstvý vítr s vůní moře novou inscenaci s názvem Starořecké báje a pověsti. Scénář zpracovala Hana Mikolášková, režie se ujalo hned pět inscenátorů, z nichž každý zpracoval jeden vybraný mytický příběh.

Určité povědomí o antických mýtech má určitě každý, nejednomu z nás se vybaví Petiškovo zpracování starých pověstí, někdo možná četl i přímo řecké autory (výjimečné jsou například Ovidiovy Proměny). Málokdo si však pamatuje všechny podrobnosti, někdo zapomene celé příběhy a v hlavě mu zůstávají jen povědomá jména, k nimž si však už nedokáže dosadit konkrétní události. Realizace starořeckých vyprávění na jevišti je proto smysluplná.

První čtyři příběhy: Midas (režie Pavel Gejguš), Ikaros, syn Daidala (Petr Štindl), Minotaurus (Anna Petrželková) a Prométheus (Ondřej Elbel) jsou do jisté míry ztvárněné podobným způsobem. Využívají stejnou scénu i výraznou hudební složku (hudba Davida Smečky v podání skupiny Á-die), jež z některých částí činí téměř muzikál. Jak bývá v Polárce zvykem, hudba je živá, kapela je však tentokrát skryta za bílým závěsem, z nějž prosvítají jen obrysy. Ve veselé a hlučné hudbě se mísí různé styly. V každém příběhu je nějaký „sbor“ zpěváků nebo tanečníků. Texty písní často dovysvětlují nebo přímo posouvají děj, sbor lze chápat i jako řecký chór, který provází diváky dějem. V písních se však někdy sdělnost textů ztrácí a ve chvílích, kdy hudba převažuje nad činohrou, připomíná představení kabaret (tomu odpovídá také například vzhled tria zpěvaček v první scéně, jež jsou oblečeny v krátkých bílých šatech, červených punčochách, s červenými pásky a králičíma ušima na hlavě). Střídání hudby s klasickým hraním však může být účelné i funkční, děti nejsou uvrženy do jednotvárnosti a nemají čas na to, aby se začaly nudit.

Scénu rozdělují tři velké oblouky zabírající téměř celé jeviště. Jsou tvořeny dvěma stupni jako u schodů a využívají se dle potřeby, například jako sedadla, police pro odložení věcí nebo pódium pro zpěvačky. Konstrukce se v jednotlivých scénách proměňuje: v prvním příběhu je spojena do jednoho velkého oblouku, v dalším je prostřední část otočena opačně, což opticky vytváří vlny jako na moři, jindy tvoří dva díly pult, na němž Prométheus formuje figurky-lidi, zatímco poslední část konstrukce slouží jako pohovka, z níž bohové pozorují Prométheovo jednání. Na bílé pozadí tvořeného závěsem jsou promítány projekce. Uvozují začátky a konce jednotlivých příběhů uvedením jejich názvu, někdy jsou projekce použity i přímo v příbězích – při příjezdu Daidala a Ikara na Krétu je na plátně zobrazeno moře, ve scéně s Minotaurem jsou promítány španělské býčí zápasy. Jak je v Polárce zvykem, herci si v některých scénách vypomáhají loutkami nebo jinými rekvizitami v podobě hraček. Prométheus vytváří malé figurky, jež mají být lidmi (proti nim jeho bratr Epimétheus staví figurky zvířat doufaje, že lidské pokolení vyhubí). Když pluje Daidalos s Ikarem na Krétu, pohybuje se po scéně malá lodička představující jejich plavidlo. Loutky u využívány vtipně a funkčně, naznačují lépe probíhající děj.

Kostýmy mužů tvoří převážně černé obleky a bílé košile, někdy doplněné černými slunečními brýlemi nebo zlatem. Ženy jsou oblečeny v dlouhých bílých šatech. Barevně jsou všichni sladěni do černobílé s občasnými zlatými nebo jasně červenými doplňky (pásky, motýlky). Vše dohromady vytváří dojem společenského večírku zbohatlíků, se zlatými ozdobami vypadají někteří z nich jako mafiáni nebo jako zlatá mládež užívající si bezstarostně přepychu. Bohové a héroové jsou tak zobrazeni bez posvátné aureoly nebešťanů jako snobská zámožná společnost řešící mezi sebou bezvýznamné rozbroje a půtky. Z antických reálií nás jejich zjev a chování přenáší do současného světa nevkusných celebrit. Kýčovité pozlacené prostředí může evokovat zvrácenou atmosféru showbyznysu nebo i úplatkářské praktiky politických elit.

Poslední z příběhů, vyprávění o dobrotivých stařečcích Filémonovi a

Baucis, jež režíroval J. A. Pitínský, se od ostatních hlučných a barevných ztvárnění odlišuje zjemněním a citlivostí. Opona se zatáhne (což někteří diváci mylně pochopí jako závěr celého představení a začínají tleskat), děj se odehrává jen v přední části prázdného jeviště. Kostýmy jsou nyní civilní, oba staří lidé i bohové jsou oblečeni v otrhaných hadrech, jichž se na sebe pokusili navrstvit co nejvíc. Hudba je klidná a jemná, tiché tóny zaznívají po celou dobu představení, oproti předchozí břeskné kapele jsou však nenásilné a měkce doplňují snovou náladu obrazu stáří dvou vlídných lidí. Z každé strany jeviště přichází pozvolna jeden z nich, stařeček nese v třesoucí se ruce ešus. Lubomír Stárek a Lucie Panská v hlavních rolích dokázali šouravými kroky, roztřesenýma rukama, nahrbenými zády a trhavým, zpomaleným pohybem znázornit smutné okolnosti stáří vedoucí k fyzické ochablosti svalů a k celkové nemohoucnosti. Věci jim neustále padají z rukou a přestože se s vypětím všech zbývajících sil snaží, nejsou schopni cokoli pořádného udělat. Za jejich ochotu a laskavost jim bohové přestrojení za nuzné pocestné splní přání, aby se stali strážci chrámu a až přijde čas, zemřeli spolu. Opona se v tu chvíli znovu rozhrne, scéna je však nyní prázdná, bez konstrukce vymezující prostor. Projekce v zadní části jeviště zobrazuje větve jako symbol proměny stařečků v stromy, jež se stále něžně dotýkají. Na jeviště jsou doneseny dva kořenáče, jež bohové předají dětem v hledišti s úkolem zasadit je právě tak blízko k sobě, aby se v budoucnu jejich větve dotýkaly jako ruce Filemona a Baucis.

Z hereckého souboru musím vyzdvihnout zvláště Lubomíra Stárka, který si kromě Filemona zahrál také například hloupého krále Midase a Daidalova syna Ikara. Toho znázornil jako malého neposedného kluka, který je příliš zvídavý a dychtivý, neustále se vrtí, poskakuje a netrpělivě pobíhá po jevišti. Má tendence obtěžovat svého otce všetečnými otázkami, případně si fotí krásy Kréty. Působí naivním, až prostoduchým dojmem. Překvapením bylo (alespoň pro mne) obsazení role Minotaura ženou – Marií Vančurovou. Minotaurus tak působil spíše křehkým, zranitelným dojmem. Vančurová dokázala přesvědčivě zobrazit zvířecí pohyby trháním hlavou a nahrbeným postojem. Namísto hrozivého býka tu stála zvířecí troska, která u dětí vyvolávala smích, ve mne však spíše lítost a soucit. Minotaurus zde nebyl znázorněn jako bestie, jíž musí být každý rok posílány nevinné lidské oběti, ale jako nechtěné dítě uzavřené v pasti labyrintu bez nároku na lásku a pochopení.

Celkově se jedná o povedené představení, jež nenudí děti (z jejich reakcí, výrazu tváře i slovního ohodnocení při letmém kontaktu vyplývalo nadšení – snad nejen kvůli odpadnutí dopolední výuky), ale ani dospělé. Trochu mne zaráží, proč na webových stránkách divadla inzerují, že je představení vhodné pro diváky od čtrnácti let. Myslím si (a utvrzuje mne v tom i věkové složení publika na představení, jež jsem sama shlédla), že inscenace může být určena i mladším dětem. Hravá forma a svěží hudba dokáže zaujmout i menší diváky. Mě osobně nejvíce zaujal poslední, lyrický příběh velké obětavosti a lásky Filemona a Baucis. Oproti ostatním scénkám se jedná o čistý a jemný útvar, jenž nepotřebuje téměř žádné prostředky mimo hereckých k zobrazení děje. Je však pravda, že děti spíše upoutá chytlavá muzika a živější jednání. U předchozích ztvárnění tedy určitě nejde o neschopnost ztvárnit příběh citlivěji, ale o snahu zaujmout malé diváky, kteří jsou stále více atakováni multifunkčními hračkami a technicky dokonalými filmy v 3D provedení. Vzbudit jejich zájem o divadlo pak nemusí být příliš snadné a odůvodňuje využití co nejširší škály prostředků k ilustraci děje. Nasadit po energických, halasných scénkách Pitínského tklivé ztvárnění tak vyžadovalo od tvůrců vlastně odvahu – která však byla dle mého soudu a odezvy dětského publika korunována úspěchem.

Starořecké báje a pověsti, námět a scénář Hana Mikolášková, režie Anna Petrželková, Pavel Gejguš, Ondřej Elbel, Petr Štindl a Jan Antonín Pitínský, hudba David Smečka, scéna a kostýmy Zuzana Přidalová, dramaturgie Radim Toman, Divadlo Polárka, premiéra 6. 3. 2010

autor: Iveta Šedová (studentka druhého ročníku Teorie a dějin divadla na FF MU), studentský SAD

vloženo: 23. 4. 2010

---