Čapkovy povídky aneb dramaturgický reparát v Polárce

Rozrazil online, 17.11.2010, autor: Josef Dubec

Po Starých řeckých bájích a pověstech přichází Divadlo Polárka již podruhé v krátké době s formátem povídkové inscenace. Mezi oběma pokusy je ovšem zásadní rozdíl. Zatímco u antických mýtů se každé části ujal jiný režisér a výsledek zůstal stylově i výkladově dosti nesourodý, Čapka držel ve svých rukou celou dobu jeden tvůrčí tým. Režisér Konrád Popel s dramaturgyní Broňou Krchňákovou tak dali výsledku soudržnější a také zajímavější linku.

Dramatizace Čapkových povídek skýtá mnohá úskalí. Již jejich mnohovrstevnost, spojující vtipné zápletky, svěží karikatury typických českých lidiček, hru s paradoxy i vážná filosofická témata může působit nepřenositelně. V Polárce drží s Čapkem krok díky šikovnému výběru povídek. Zastoupeny jsou různé typy: veselá komedie napěchovaná slovním humorem (Případ s dítětem), tzv. noetická aporie s nerozlousknutelnou zápletkou (Rekord) i vážnější a temnější momenty z Čapkovy sbírky. Právě ty jsou navíc chytře využity jako kapitoly vstupní a závěrečné: už zvedající se opona nám bez přípravy odkrývá bezútěšně ležící mrtvolu zahalenou prostěradlem. Nad ní posmutněle stojí vrchní strážmistr Bartošek (Miroslav Černý) a nahlas přemýšlí o rozdílu mezi smrtí ve válce a vraždou. Jde o úvahu z povídky Obyčejná vražda, která otevírá inscenaci v dusném ovzduší a dobře jí tak připravuje vážný rámec. Díky němu se nerozpadnou na povrchní sled vtipů ani přímočařejší a veselejší části večera. Pomáhá tomu ale i šikovné dějové scelení. Čapkovy texty jsou v originále vzájemně propojeny jen symbolicky, sem tam nějakou tou opakující se postavou. V Polárce jednotu postav – především četníků – dotahují tak, aby z nich vytvořili pevné dějové jadérko. Inscenace vzhledem tomu získává jakousi seriálovou podobu. Nabízí se přirovnání k Četnickým humoreskám, které ostatně atmosférou zmalebněné prvorepublikové noblesy nejsou od Čapka zase tak daleko.

Korunu snaze uzavřít jednotlivé příběhy v pevný celek nasazuje především část závěrečná. Za hlavního hrdinu “Vražedného útoku” je dosazen soudce (Jan Kruba), objevivší se ve všech předchozích kapitolách. Ten je okolnostmi donucen k nočnímu přemítání o tom, zda a komu v životě ukřivdil. Přehrává si případy, jež ten večer na scéně soudil, i osobní nespravedlnosti, jichž se dopustil. Na jevišti utišeném nočním šerem defilují přízraky všech, na které vzpomíná. Chytrou zkratkou se tak shrne veškerý předchozí děj, který je navíc vypointován soudcovou sebereflexí, zasazující celý večer do přemítání o podstatě a podobách spravedlnosti.

Za citlivou a cílevědomou dramaturgickou prací nezaostává ani samotná realizace. Není tak explozivní, jak bývá v Polárce zvykem. Byť by prvorepublikové téma svádělo k hromadění efektních rekvizit, na zdejší scéně je Čapek slušivě uměřený. K návratu do minulosti stačí kostýmy a decentní hudební doprovod, pohybující se od jazzových melodií po valčíkové. Scénografie vystačí s jednou nakloněnou rampou členící jeviště a s jednotlivými praktickými předměty: stoly, lavicemi apod. Hercům to stačí k vytvoření libovolného prostředí. Soudní síně, venkovské stodoly, restaurace i dalších. Na divadelní fórky ale přeci jen také dojde. Například když si v Rekordu zaujatí vyšetřovatelé nechají obviněného svléknout a se zápalem zkoumají, zda má dostatečnou muskulaturu na to, aby mohl hodit šestikilový kámen přes řeku a zmrzačit tak souseda. Soudce neustálým distingovaným pošťuchováním rákoskou bezděčně “vytvaruje” zmateného mladíka do pózy slavného Diskobola.

Poměrně dobře funguje i převedení Čapkova humoru. Na inscenaci je patrné, že si snaží vydobýt přízeň nejhoršího možného, tedy pubertálního publika, nahnaného do sálu svými pedagogy. Na humornou stránku věci je kladen velký důraz, a to místy až ke zgrotesknění děje. Byť to je někdy na hraně, neponižují se naštěstí v Polárce pádem do frašky a udržují zdravou míru divadelní nadsázky po celou dobu. Pomáhá tomu přesnost herců ve vytváření lidských typů, ale i v odvaze jít nad rámec pouhé karikatury. Miroslav Černý je sice většinu času lehce nemotorný, ale rázovitý a ostrý policejní kapitán, který autoritativně komanduje své mužstvo i nebohé občany hledající u něho pomoc. Dovede se ale patřičně ztišit a utlumit jinak bouřlivý projev ve chvíli, kdy situace zvážní. Podobně Jan Kruba jako soudce poctivě přemýšlející o svých případech i svém životě jemným mimickým i intonačním rejstříkem předvádí člověka poctivě se trápícího okolním světem. Při svém “sólu”, kdy v hospodě vypráví historii své manželské žárlivosti přechází naopak bez problému k tahům hrubším, zkratkovitějším. Zprvu sebevědomý pantáta zjednávající si přehnaně důraznými gesty vážnost se koňakem propíjí k podroušené užvaněnosti a díky výstižným rysům, které Kruba v obou polohách s přehledem vykresluje a střídá, zůstává postava zajímavá během celého svého dlouhého monologu. Podobně režie pracuje i na jiných místech, v nichž je potřeba vypořádat se s určitou zdlouhavostí ne zcela divadelního textu. V Rekordu tak čerstvá posila souboru Václav Vítek nelíčí coby strážmistr Hejda soudci svůj případ nijak strnule. Přemožen nadšením pobíhá policista vzrušeně po kanceláři svého nadřízeného a se silnou pantomimickou svépomocí celý děj o několika postavách vlastně spíše odehraje než dovypráví. Jak je patrné, herecký soubor Polárky se v této inscenaci představuje ve velmi solidní formě.

V Polárce nevítězí s čistým štítem. Ne vždy se daří obstát vedle Čapkovy virtuozity a schopnosti vyčarovat citem pro člověka emocionálně nabité a zároveň provokativní scény. Krokem vedle je například zbytečné zařazení k banalitě okleštěného příběhu sňatkového podvodníka, který bohužel trochu ředí jinak hutný celek. Díky poctivé a důmyslné snaze poprat se s nelehkou předlohou se ale povedlo Polárce zprostředkovat Čapkovy povídky velmi živě.

Divadlo Polárka – Karel Čapek, Konrád Popel, Bronislava Krchňáková: Z jedné i druhé kapsy. Režie Konrád Popel, hudba Martin Peřina, scéna a kostýmy Renáta Štindlová. Premiéra 23. října 2010.

Vloženo: 18. 11. 2010

Starší článek: V Polárce četnické humoresky po čapkovsku - 2. 11. 2010

Novější článek: Halas, Polárka a náhodní kolemjdoucí - 26. 11. 2010