Jen nechte ty děti, ať se trochu bojí: Čarodějův učeň

Před koncem minulého kalendářního roku uvedla brněnská Polárka premiéru dramatizace knihy Otfrieda Preußlera Čarodějův učeň, jejími autory jsou Bronislava Krchňáková a Jakub Maceček. Ti, kteří znají stejnojmenný – dnes už za legendu české kinematografie považovaný – film Karla Zemana, se z největší pravděpodobnosti pozastaví nad tím, je-li vhodné podobný materiál zpracovávat na divadle a ke všemu pro ty nejmenší: vždyť jim přece nechceme servírovat morbidně depresivní příběh, několik umučených těl a vše ničící zlo jako pohádku na dobrou noc, nebo snad ano? Já osobně jsem po zhlédnutí jedné z repríz kusu jednoznačně pro druhou možnost: v hledišti plném jindy hyperaktivních školáků bylo po celou dobu představení napjaté ticho. Ono totiž, jak říká nejen má zkušenost: když se na jevišti čaruje a není to trapné, děti to náležitě docení.

Režisérovi Jakubovi Macečkovi se podařilo dát dohromady společně s týmem spolupracovníků inscenaci osobité poetiky, která je ne nepodobná atmosféře příběhů o Harry Potterovi, kde se dětem programově nepředkládá naivně černo bílý pseudosvět a kde dobro nad zlem sice zvítězí, ale dá to sakra práci. Celý děj, vycházející z lužickosrbské legendy, vypráví o chlapci Krabatovi (Lubomír Stárek), kterého vezme do učení Mistr (Miroslav Černý), brzy se ovšem ukáže, že nejde o teplé místečko mlynářského učedníka se stravou a noclehem, ale o nováčkovskou pozici ve skupině praktikující černou magii. Co rok služebně nejstarší z chlapců musí podstoupit nelehký souboj s Mistrem, prohrává, zemře a je bez lítosti rozemlet mlýnskými kameny. Na jeho místo pak nastupuje další kluk ze sousedství, který pro svou chudobu nejdříve nevidí černotu a když už se po čase rozkouká, není cesty zpět. I kouzly fascinovanému Krabatovi trvá, než si uvědomí, že je čas jednat a postavit se mašinérii zla černé magie, naštěstí je mu ale k ruce věrný přítel Jura (hrající jinak režisér Michal Sopuch) a krásná Kantorka (okrojovaná Marie Vančurová), která nakonec prolomí moc Mistra svou čistou láskou ke Krabatovi.

Inscenace má spád, scéna střihem střídá scénu v rychlém tempo rytmu, divákovi není dovoleno vydechnout. Herci z Polárky podávají přesné a hlavně koncentrované výkony, což ne vždy je v tomto divadle pravidlem, a temně pulzující atmosféru kusu dotváří jak strohá variabilní scénografie pracující s animacemi i najednou se zjevujícími reflexní barvou namalovanými symboly (Kateřina Wewiorová), tak démonická hudba Maria Buzziho. Zuzana Přidalová už po několikáté dokázala z minima udělat maximum, každý kostým je střihově nápaditý a přece zapadá do celkové syrové a barevně umírněné výtvarné stylizace pracující s přírodními materiály jako je juta, sláma, bavlna, či neopracované dřevo.

Čarodějův učeň je inscenací pro ty děti, co se nebojí trochu se bát, a klidně i pro jejich rodiče, kteří jsou i přes svou dospělost ochotni poddat se jevištní imaginaci a nechat se zcela unést příběhem. Já osobně řadím tento kus mezi to nejlepší, co jsem v Polárce stačila za poslední tři roky vidět a nebylo toho zase tak málo.

autor: Jana Ryšánek Schmiedtová, New Express

Vloženo: 3. 5. 2010

Starší článek: Příběhy, jež nikdy nekončí - 23. 4. 2010

Novější článek: Dramaturgické mystérium v Polárce aneb Starořecké báje a pověsti - 11. 5. 2010