Příběhy, jež nikdy nekončí

Na jeviště brněnského divadla Polárka zavál čerstvý vítr s vůní moře novou inscenaci s názvem Starořecké báje a pověsti. Scénář zpracovala Hana Mikolášková, režie se ujalo hned pět inscenátorů, z nichž každý zpracoval jeden vybraný mytický příběh.

Určité povědomí o antických mýtech má určitě každý, nejednomu z nás se vybaví Petiškovo zpracování starých pověstí, někdo možná četl i přímo řecké autory (výjimečné jsou například Ovidiovy Proměny). Málokdo si však pamatuje všechny podrobnosti, někdo zapomene celé příběhy a v hlavě mu zůstávají jen povědomá jména, k nimž si však už nedokáže dosadit konkrétní události. Realizace starořeckých vyprávění na jevišti je proto smysluplná.

První čtyři příběhy: Midas (režie Pavel Gejguš), Ikaros, syn Daidala (Petr Štindl), Minotaurus (Anna Petrželková) a Prométheus (Ondřej Elbel) jsou do jisté míry ztvárněné podobným způsobem. Využívají stejnou scénu i výraznou hudební složku (hudba Davida Smečky v podání skupiny Á-die), jež z některých částí činí téměř muzikál. Jak bývá v Polárce zvykem, hudba je živá, kapela je však tentokrát skryta za bílým závěsem, z nějž prosvítají jen obrysy. Ve veselé a hlučné hudbě se mísí různé styly. V každém příběhu je nějaký „sbor“ zpěváků nebo tanečníků. Texty písní často dovysvětlují nebo přímo posouvají děj, sbor lze chápat i jako řecký chór, který provází diváky dějem. V písních se však někdy sdělnost textů ztrácí a ve chvílích, kdy hudba převažuje nad činohrou, připomíná představení kabaret (tomu odpovídá také například vzhled tria zpěvaček v první scéně, jež jsou oblečeny v krátkých bílých šatech, červených punčochách, s červenými pásky a králičíma ušima na hlavě). Střídání hudby s klasickým hraním však může být účelné i funkční, děti nejsou uvrženy do jednotvárnosti a nemají čas na to, aby se začaly nudit.

Scénu rozdělují tři velké oblouky zabírající téměř celé jeviště. Jsou tvořeny dvěma stupni jako u schodů a využívají se dle potřeby, například jako sedadla, police pro odložení věcí nebo pódium pro zpěvačky. Konstrukce se v jednotlivých scénách proměňuje: v prvním příběhu je spojena do jednoho velkého oblouku, v dalším je prostřední část otočena opačně, což opticky vytváří vlny jako na moři, jindy tvoří dva díly pult, na němž Prométheus formuje figurky-lidi, zatímco poslední část konstrukce slouží jako pohovka, z níž bohové pozorují Prométheovo jednání. Na bílé pozadí tvořeného závěsem jsou promítány projekce. Uvozují začátky a konce jednotlivých příběhů uvedením jejich názvu, někdy jsou projekce použity i přímo v příbězích – při příjezdu Daidala a Ikara na Krétu je na plátně zobrazeno moře, ve scéně s Minotaurem jsou promítány španělské býčí zápasy. Jak je v Polárce zvykem, herci si v některých scénách vypomáhají loutkami nebo jinými rekvizitami v podobě hraček. Prométheus vytváří malé figurky, jež mají být lidmi (proti nim jeho bratr Epimétheus staví figurky zvířat doufaje, že lidské pokolení vyhubí). Když pluje Daidalos s Ikarem na Krétu, pohybuje se po scéně malá lodička představující jejich plavidlo. Loutky u využívány vtipně a funkčně, naznačují lépe probíhající děj.

Kostýmy mužů tvoří převážně černé obleky a bílé košile, někdy doplněné černými slunečními brýlemi nebo zlatem. Ženy jsou oblečeny v dlouhých bílých šatech. Barevně jsou všichni sladěni do černobílé s občasnými zlatými nebo jasně červenými doplňky (pásky, motýlky). Vše dohromady vytváří dojem společenského večírku zbohatlíků, se zlatými ozdobami vypadají někteří z nich jako mafiáni nebo jako zlatá mládež užívající si bezstarostně přepychu. Bohové a héroové jsou tak zobrazeni bez posvátné aureoly nebešťanů jako snobská zámožná společnost řešící mezi sebou bezvýznamné rozbroje a půtky. Z antických reálií nás jejich zjev a chování přenáší do současného světa nevkusných celebrit. Kýčovité pozlacené prostředí může evokovat zvrácenou atmosféru showbyznysu nebo i úplatkářské praktiky politických elit.

Poslední z příběhů, vyprávění o dobrotivých stařečcích Filémonovi a

Baucis, jež režíroval J. A. Pitínský, se od ostatních hlučných a barevných ztvárnění odlišuje zjemněním a citlivostí. Opona se zatáhne (což někteří diváci mylně pochopí jako závěr celého představení a začínají tleskat), děj se odehrává jen v přední části prázdného jeviště. Kostýmy jsou nyní civilní, oba staří lidé i bohové jsou oblečeni v otrhaných hadrech, jichž se na sebe pokusili navrstvit co nejvíc. Hudba je klidná a jemná, tiché tóny zaznívají po celou dobu představení, oproti předchozí břeskné kapele jsou však nenásilné a měkce doplňují snovou náladu obrazu stáří dvou vlídných lidí. Z každé strany jeviště přichází pozvolna jeden z nich, stařeček nese v třesoucí se ruce ešus. Lubomír Stárek a Lucie Panská v hlavních rolích dokázali šouravými kroky, roztřesenýma rukama, nahrbenými zády a trhavým, zpomaleným pohybem znázornit smutné okolnosti stáří vedoucí k fyzické ochablosti svalů a k celkové nemohoucnosti. Věci jim neustále padají z rukou a přestože se s vypětím všech zbývajících sil snaží, nejsou schopni cokoli pořádného udělat. Za jejich ochotu a laskavost jim bohové přestrojení za nuzné pocestné splní přání, aby se stali strážci chrámu a až přijde čas, zemřeli spolu. Opona se v tu chvíli znovu rozhrne, scéna je však nyní prázdná, bez konstrukce vymezující prostor. Projekce v zadní části jeviště zobrazuje větve jako symbol proměny stařečků v stromy, jež se stále něžně dotýkají. Na jeviště jsou doneseny dva kořenáče, jež bohové předají dětem v hledišti s úkolem zasadit je právě tak blízko k sobě, aby se v budoucnu jejich větve dotýkaly jako ruce Filemona a Baucis.

Z hereckého souboru musím vyzdvihnout zvláště Lubomíra Stárka, který si kromě Filemona zahrál také například hloupého krále Midase a Daidalova syna Ikara. Toho znázornil jako malého neposedného kluka, který je příliš zvídavý a dychtivý, neustále se vrtí, poskakuje a netrpělivě pobíhá po jevišti. Má tendence obtěžovat svého otce všetečnými otázkami, případně si fotí krásy Kréty. Působí naivním, až prostoduchým dojmem. Překvapením bylo (alespoň pro mne) obsazení role Minotaura ženou – Marií Vančurovou. Minotaurus tak působil spíše křehkým, zranitelným dojmem. Vančurová dokázala přesvědčivě zobrazit zvířecí pohyby trháním hlavou a nahrbeným postojem. Namísto hrozivého býka tu stála zvířecí troska, která u dětí vyvolávala smích, ve mne však spíše lítost a soucit. Minotaurus zde nebyl znázorněn jako bestie, jíž musí být každý rok posílány nevinné lidské oběti, ale jako nechtěné dítě uzavřené v pasti labyrintu bez nároku na lásku a pochopení.

Celkově se jedná o povedené představení, jež nenudí děti (z jejich reakcí, výrazu tváře i slovního ohodnocení při letmém kontaktu vyplývalo nadšení – snad nejen kvůli odpadnutí dopolední výuky), ale ani dospělé. Trochu mne zaráží, proč na webových stránkách divadla inzerují, že je představení vhodné pro diváky od čtrnácti let. Myslím si (a utvrzuje mne v tom i věkové složení publika na představení, jež jsem sama shlédla), že inscenace může být určena i mladším dětem. Hravá forma a svěží hudba dokáže zaujmout i menší diváky. Mě osobně nejvíce zaujal poslední, lyrický příběh velké obětavosti a lásky Filemona a Baucis. Oproti ostatním scénkám se jedná o čistý a jemný útvar, jenž nepotřebuje téměř žádné prostředky mimo hereckých k zobrazení děje. Je však pravda, že děti spíše upoutá chytlavá muzika a živější jednání. U předchozích ztvárnění tedy určitě nejde o neschopnost ztvárnit příběh citlivěji, ale o snahu zaujmout malé diváky, kteří jsou stále více atakováni multifunkčními hračkami a technicky dokonalými filmy v 3D provedení. Vzbudit jejich zájem o divadlo pak nemusí být příliš snadné a odůvodňuje využití co nejširší škály prostředků k ilustraci děje. Nasadit po energických, halasných scénkách Pitínského tklivé ztvárnění tak vyžadovalo od tvůrců vlastně odvahu – která však byla dle mého soudu a odezvy dětského publika korunována úspěchem.

Starořecké báje a pověsti, námět a scénář Hana Mikolášková, režie Anna Petrželková, Pavel Gejguš, Ondřej Elbel, Petr Štindl a Jan Antonín Pitínský, hudba David Smečka, scéna a kostýmy Zuzana Přidalová, dramaturgie Radim Toman, Divadlo Polárka, premiéra 6. 3. 2010

autor: Iveta Šedová (studentka druhého ročníku Teorie a dějin divadla na FF MU), studentský SAD

Vloženo: 23. 4. 2010

Starší článek: Recenze pro Český rozhlas Vltava - 12. 4. 2010

Novější článek: Jen nechte ty děti, ať se trochu bojí: Čarodějův učeň - 3. 5. 2010