Recenze pro Český rozhlas Vltava

Hana Mikolášková: Starořecké báje a pověsti. Divadlo Polárka Brno, premiéra 6. března 2010.

Ambiciózní projekt pro diváky všech generací připravilo brněnské Divadlo Polárka. Pod názvem Starořecké báje a pověsti představila scenáristka Hana Mikolášková jevištní kompozici pěti příběhů, inspirovaných antickou mytologií. O inscenaci, na níž se podílelo hned pět různých režisérů, hovoří ve své recenzi náš spolupracovník David Kroča.

Autorka dramatizace Hana Mikolášková si dala náročný úkol, neboť pokladnice starých řeckých bájí a pověstí je bohatá a hluboká. Vybrat pověsti, které by byly dostatečně reprezentativní, atraktivní a současně srozumitelné dětskému publiku není jednoduché, zvláště v dnešní konkurenci technicky dokonalých filmových adaptací. Její koláž pěti pověstí je napsaná zdařile a k audiovizuálním prostředkům odkazuje jen v náznacích. Každou báji ohraničují jakoby filmové titulky, dějové peripetie i čas na přestavby podkresluje živý orchestr a dojde i na filmové projekce, které připravil Tomáš Hrůza.

Více než dvouhodinovou inscenaci otevírá režijní počin Pavla Gejduše nazvaný Midas s podtitulem Bakchanálie ve Frýgii. Příběh domýšlivého krále, který se rád opájel vlastním bohatstvím, dostal podobu rozpustilého kabaretu. Postavy jsou pojaty jako karikatury lidských typů, děj komentuje sbor vyzývavých dívčích zajíčků a hudební souboj boha Apollóna se satyrem Marsyasem je pojat jako soupeření kytaristů. V podobném duchu, tedy s fraškovitou nadsázkou, se nese i následující režijní příspěvek Petra Štindla. Pověst o jednom z nejslavnějších řeckých vynálezců Daidalovi a jeho neposlušném synovi Ikarovi však možná ždímá humor i tam, kde je to zbytečné a nelogické.

Do kvalitativně vyšších pater vynesla inscenaci až Anna Petrželková v báji o Mínotaurovi. Jde o obrazné drama lásky a pomsty, jehož celkovému vyznění napomohla i přestávka, která účelně oddělila úvodní Zrození Mínotaura od druhé části nazvané Ostrovní muka. Režisérka se soustředila hlavně na motiv předurčenosti antického hrdiny k utrpení a trestu, neboť Mínotaurus je – jak známo – plodem hříšné lásky. Nejde tu ovšem prvoplánově o hrůzného netvora s lidským tělem a býčí hlavou. Mínotaura hraje v Polárce talentovaná herečka Marie Vančurová, která mu dala pod nápaditou režijní taktovkou překvapivý rozměr nešťastné dívky marně toužící po lásce.

Ondřej Elbel v dramatizaci pověsti o Prométheovi rozehrál opět spíše žertovnou hru se známými motivy. Bohové z Olympu připomínají členy mafiánského klanu, jemuž šéfuje Kmotr alias všemocný Zeus. Lidské plemeno pak ztvárňují pouhé figurky a loutky, s nimiž si bohové podle libosti pohrávají. Skutečným vrcholem brněnské inscenace se stává epilog v režii Jana Antonína Pitínského, který převedl na jeviště pověst Filémon a Baucis. Dojemné vyprávění o stařečkovi a stařence, kteří se navzdory své chudobě dokázali postarat o bohy převlečené za poutníky, dostalo výmluvný podtitul „Příběh, který nekončí“. Po úsporně aranžovaném setkání titulní dvojice s božskou výpravou se Filémon a Baucis proměňují s pomocí filmové projekce v dub a lípu, jejichž koruny se mohou navždy symbolicky objímat. Tuto skutečnost následně připomínají i herci, kteří najednou vypadnou ze svých rolí a udivenému dětskému publiku předávají skutečné sazenice stromů. Nezbývá, než je zasadit, aby příběh lidské lásky mohl pokračovat…

Adaptace starých řeckých bájí a pověstí v Divadle Polárka sice využívá některých efektních a líbivých postupů, ale nejúčinnější je paradoxně tehdy, když spoléhá na výsostné divadelní prostředky a jevištní metafory. Že po školním představení budou muset kantoři svým žákům ledacos dovysvětlit? To by rozhodně nemělo vadit – právě naopak.

Autor: David Kroča

Vloženo: 12. 4. 2010

Starší článek: Čím výš míříš, tím hlouběji spadneš - 16. 3. 2010

Novější článek: Příběhy, jež nikdy nekončí - 23. 4. 2010