Preusslerův Čarodějův učeň v brněnské Polárce

NEKULTURA.CZ   19. ledna 2010

Temná a syrová pohádka literárně zpracovaná sudetským pohádkářem Ottfriedem Preusslerem se u nás zapsala do povědomí především díky filmaři Karlu Zemanovi. Jeho kultovní loutková verze příběhu plného černé magie a smrti dnes úspěšně deprimuje již několikátou generaci českých dětí. Do souboje o to, kdo přivodí svým divákům vícero nočních můr, se s ním pustil v brněnské Polárce režisér Jakub Maceček.

Začátek přitom působí poměrně prostě. Trojice mladíků chodí po světě a loudí výslužku, nic zvláštního se neděje. Skoro to vypadá na nějakou sentimentální vánoční hříčku. Když je ale jeden z tuláčků – hlavní hrdina Krabat – zlákán do začarovaného mlýna, kde se stává učněm tajemného a ne právě sympatického čaroděje zvaného Mistr, napětí začne kynout a atmosféra v divadle rázem potemní. Spolu s dezorientovaným Krabatem se noříme do světa pekelně nebezpečných čar a kouzel.

Lví podíl na pohádkové, nicméně tíživé podobě inscenace má výtvarná složka (Kateřina Wewiorová a Zuzana Přidalová), která je v Polárce tradičně bohatá. Prostředí mlýna tvoří především pohyblivé přepážky s dveřmi. Jejich výhodou je, že jsou nenápadně ovladatelné zezadu a tudíž mohou kromě rychlých úprav prostředí sloužit k rozehrávání různých triků. Například pouhým otočením dvířek se tak mohou jakoby kouzlem objevit postele, které visí z jedné jejich strany (herci do nich vestoje uléhají). Což zdaleka není jediný příklad vtipného ztvárnění magie. Vydařené jsou především masky a kostýmy. Mistrovi učedníci nosí černé kutny a výrazný make-up posouvá jejich mrtvolně bledé tváře takřka do říše zombie hororů. Ovšem s tím rozdílem, že zde se za těmito maskami neskrývají příšery. Naopak za nimi postupně odhalujeme živé lidi a jejich příběhy, což patří mezi nejdojemnější zvraty celého příběhu. Stejná bledost se začne postupem času vkrádat i do Krabatova obličeje a prozrazuje, že podléhá Mistrově moci.

Ovšem vládcem scény je sám Mistr. Ten přichází v křiklavě červených šatech, které zcela přebijí ostatní barevné dojmy, a oproti urousaným učňům působí vznešeně a mocně. Těžko by ale tento dojem fungoval bez Miroslava Černého, i když jeho Mistr neprochází žádným vnitřním vývojem a je to figurka s jasnými konturami. Ani takový úkol není hračkou a Černý se s ním vypořádává suverénně. Záporáka vykresluje pokřiveným postojem a strnulými, nepřirozenými, trhavými pohyby, korunovanými chromou nohou, kterou za sebou tahá. V obličeji zdeformovaném make-upem udržuje stále potměšilý a výsměšný škleb, ve kterém se dá lehce číst jeho povýšenost nad učedníky. Hlas je přísný, ovšem jízlivý a zákeřný. Černého Mistr je vychytralým nebezpečím, které nelze dopředu odhadnout, a o to děsivější je. Oceněníhodný je také při soubojích se svými učni, které vůbec patří k nejvydařenějším kouskům. Dvě postavy proti sobě nastupují s napřaženými hůlkami a roztáčejí se v jakýchsi piruetách, z nichž za doprovodu zvukových efektů vysílají své čarodějné útoky a přijímají rány. I při tak náročné kreaci dokáže ovšem Černý vytvořit pro Mistra osobitý pohyb, založený na jeho zmrzačení, které ho při otáčení se jaksi vychyluje z osy.

V hlavní roli ještě vystupuje Lubomír Stárek jako Krabat. I když jsem měl sklony považovat za hlavní hvězdu souboru spíše Stárka, tentokrát ho Černého výkon převyšuje. Stárek totiž budí rozpaky tím, že takřka každou repliku křičí nebo alespoň silně exponuje. Včetně okamžiků, kdy se to příliš nehodí a nedává to valný smysl. Jeho postava ale zdaleka neupadá do plochosti. Stárek je dobrý herec a situace odstiňuje pohybem, mimikou i očima. Jen s hlasem jako by se neustále pral, což Krabatovu charakterizaci bohužel výrazně rozostřuje.

Tvůrčí hravost se ne zcela sešla s hudbou. Její autor Mario Buzzi sice odvedl dobrou práci: připravil motivy dosti výrazné na to, aby měly sílu dokreslovat náladu obrazů. Jenže režie s nimi naložila trochu bezhlavě a pod každý dějový motiv dodává určitý podkres. Hudba se tedy střídá trochu zběsile a nepřehledně. Svou výrazností místy dojem z jeviště spíše přebíjí a rozrušuje místo toho, aby jej umocňovala. Podobná přehnanost se dá vytknout i světlům, hrajícím si s různými ornamenty. V uměřenějším množství by obojí fungovalo lépe.

I přes jisté zádrhely tu pořád máme solidní materiál pro výrazný a barvitý zážitek. Ten by zřejmě přišel nebýt naprosto zbytečného počtu režijních nedotažeností. Jednou z největších je postava Kantorky, která pointuje celý příběh tím, že svojí láskou ke Krabatovi zlomí Mistrovu moc. Jenže diváku je o ní zamlčeno několik zásadních informací. Především proč při klíčové scéně přichází do mlýna. O své úloze se během představení nic nedozvěděla a náhoda by v tomto případě byla dost kostrbatá, takže zůstává otazník. Tou druhou je, jak pozná Krabata začarovaného v havrana mezi ostatními ptáky? Je tu sice zásadní scéna, kdy se Krabat tajně učí ovládat svoji vůli, aby se dovedl postavit Mistrovi, a je naznačeno, že Kantorka jej pozná díky tomu. Ale zase velmi nekonkrétně a mlhavě.

Dojem také kazí závěr jak z hollywoodských béček, kdy se také po libovolně děsivém a brutálním zážitku hrdinové oklepou a s vtipem na rtech si jdou zatancovat do hospody, jako by se vlastně nic nestalo. Což je dost matoucí. Najednou totiž nevíme: šlo tady kruci celou dobu o život, nebo ne? Citlivější přístup by tu byl rozhodně na místě. Že by výsledek byl v celkovém součtu špatný, to tvrdit nechci ani nemohu. Jestli se během dalších repríz podaří vychytat některé mušky (a chrobáky), tak inscenace teprve získá plnohodnotnou přesvědčivost. Jinak ale do očí bijící nekonzistence bude příliš rozrušovat spád strhujícího pohádkového příběhu.

Autor: Josef Dubec

Vloženo: 20. 1. 2010

Starší článek: Čarodějův učeň v Polárce nikoho neděsí - 5. 1. 2010

Novější článek: Vyhraná Bitva u Lipan v brněnském Divadle Polárka - 6. 2. 2010