Listopadové létání

Loutkář 6/2008 – část

…

V takové situaci přestáváme myslet na to, k jakému žánru toto představení patří. Zaujme nás jeho smysl. Podobně tomu bylo i v případě Bitvy u Lipan Divadla Polárka z Brna. Tato inscenace provokuje mnoho otázek kulturního charakteru. Vedení divadla oznamuje, že představení je určeno pro diváky od deseti let. To svědčí o dobrých znalostech historie u mladých Moravanů. Já sám jsem se musel znovu podívat do historických prací, abych se vyznal v charakteristice bojujících stran od táboritů po české kalvinisty a utrakvisty. A k tomu navíc teologické nuance… V textu hry se možná nachází vysvětlení oněch náboženských hnutí z patnáctého století, ačkoli o tom lze pochybovat, neboť hra je hrána neobyčejně dynamicky a se sklonem ke komedii.

Seznamujeme se tedy s božím bojovníkem Janem Tlamkou, který po prohrané bitvě a vlastní smrti přijde do nebe. Nepoznává tam nebeskou hierarchii ani samotného Ježíše Krista, poněvadž ho zaměstnává otázka jaké je království nebeské? Vypráví příběh svého života, netrápí posluchače svou zásadní otázkou. Vyvolává také události, které ho přivedly až do stavu úplné ztráty orientace. Ale jeho jediným pozorným, soustředěným a zaujatým posluchačem v nebi je pouze Ježíš Kristus.

Upřímně řečeno, jsou v tomto představení důležité jenom tři postavy, které doopravdy udržují styl. Jan Tlamka, který se nedokáže osvobodit od své otázky. Mařenka, matka jeho syna, a Ježíš Kristus, ztracený v chaosu lidských činů. Všichni ostatní herci a animátoři loutek hrají lidovou, improvizovanou komedii, jak sami říkají – ve stylu Daria Fo – přilepují si vousy a dělají výhrůžné grimasy obvyklé v politických nebo bojových situacích. Papež, císař, jednooký Jan Žižka nošený na plošině čtyřmi siláky, aby viděl a byl vidět. Vypadají jako herci z „jesliček” (szopki), z lidové hry o svaté Dorotě nebo Cara Maxmiliana. A přitom se dobře vyznají v náboženských otázkách: uvalují klatby a obecenstvu udělují přijímání podobojí, chlebem i vínem. A samozřejmě se zabíjejí v bratrovražedných bojích. Loutky potřebují, aby mohli demonstrovat principy válečného umění, které vynalezl Žižka. Tento postup Žižka používal proti rytířům kopiníkům v těžkém brnění. Své pěší bojovníky umístil na selské vozy a když se rytíř ocitl v blízkosti, pěšák za něj zaútočil z výše vozu mocnými údery cepem. Takto odehrané scény vypadaly jako nevinná zábava. Pro zasmání. Jak už to tak s loutkami bývá.

Ale jak jsem řekl, nebyla to hra ani pro Mařenku, ani pro Jana, ani pro Ježíše. Jan Tlamka se neustále dožaduje odpovědi na svou otázku. Položil by ji Ježíši, kdyby ho potkal, ale i když my diváci postavu Ježíše jasně vidíme, Tlamka ho není schopen uvidět. Ztratil svého Ježíše. Přesto se nepřestává ptát: Jaké má být to království nebeské a kde se nachází? Pro něj neviditelný Ježíš Kristus má pouze jedinou odpověď. Vykonává krásný rituální tanec, sbírá v sobě sílu, shazuje oděv, uchopí shora spuštěný kříž a polonahý se vydává na svou křížovou cestu k lidem. Schází do přízemí a po opěradlech sedadel přebíhá prostředkem hlediště k posledním řadám.

A na této cestě k lidem se Kristus Divadla Polárka stává poprvé… groteskní.

…

Henryk Jurkowski

Celý článek…

Vloženo: 7. 1. 2009

Starší článek: Zajíc nepočká! A dobře tak - 19. 12. 2008

Novější článek: Finis coronat opus - 7. 1. 2009