Romeo a Julie jako jedni z nás v našem poblázněném světě

NewExpress, březen 2008

Rozhodne-li se divadlo uvést veleslavné drama W. Shakespeara Romeo a Julie, stojí v mžiku před několika inscenačními problémy dostatečně velkými na to, aby si svůj dramaturgický počin rychle rozmyslelo. Mimo zvládnutí nelehkého blankversu (tj. typ nerýmovaného verše), ve kterém je drama napsáno, tu existuje dlouhá a velmi bohatá tradice uvádění nejen této hry, ale i všech možných jejích parafrází, příběhů na její motivy a filmových přepisů. Každý tedy, alespoň trochu, zná tragický příběh lásky milenců pocházejících ze znepřátelených rodů nebo skupin a každý o něm má jakousi představu, ať už tradičně klasickou nebo novátorskou. Divadla čas od času tuto hru nasadí, aby uspokojila předplatitele nějakou tou klasikou, kde Julie běhá uplakaná v bílých šatech z portálu do portálu, v závěsu za ní kulhá postarší prsatá chůva a Romeo šermuje na forbíně mečem. Nebo se rozhodne pro vše negující experiment, kdy se na jevišti děje vlastně to samé, jen herci jsou oblečeni třeba do plavek. Je to „mlha“ historického prachu, klišé, která jakoby někdy znemožňovala proniknou k samotné podstatě a k jádru hry. Je to příliš mnoho diváckého očekávání, které někdy chtějí inscenátoři splnit nebo nesplnit tak dokonale, až z toho nakonec vznikne plus minus jedna velká tradiční nuda a nebo jeden velký nudný experiment.

V divadle Polárka se rozhodli nejen drama inscenovat, ale ještě ke všemu ho přiblížit mladšímu publiku. Režisérka Hana Mikolášková upravila text (v překladu Martina Hilského) tak, aby se příběh odehrál v pouhých sto minutách. Postavy zbytečně nemudrují, nenechávají se unášet dlouhými monology, naopak jednají. Použití jevištní zkratky posouvá děj svižně kupředu, situace střídá situaci, jejich různé umístění na jevišti umožňuje rychlý přechod mezi nimi jednoduchou světelnou změnou. Jako funkční se ukazuje asijská stylizace, která umožňuje jednak jednoduché a přehledné scénografické řešení a za druhé pouliční bitky převádí z jindy směšného zápolení s kordy do stylizovaných pohybů bojových umění. Za trochu banální bych považovala černo bílé rozdělení příslušníků dvou rodů, ale pravdou zůstává, že mladšímu divákovi je tak o dost ulehčena orientace v příběhu.

Herecky jde o inscenaci sehranou a při postupném reprízování se jistě usadí i drobné nepřesnosti v choreografii. Chůva (Jana Panská) není utahanou kojnou, ale vyzrálou šťavnatou ženskou, u které věříte, že je Juliinou důvěrnicí. Inscenátoři prohlubují její tragický příběh skrze milenecký vztah s Tybaltem (Jan Kruba). Toho zabije právě Romeo, kterému později sama chůva pomáhá, aby se naplnila jeho láska s Julií. Lubomír Stárek v roli Romea předvedl, dle mého názoru, zatím svou nejjistější hereckou práci. Jeho milovník je poblázněným chlapcem, kterého osud nutí dozrát v muže, mondénním vymetačem večírků, co nad probouzejícím se ránem vykládá o smyslu života dokud ten svůj – v podobě Julie – opravdu nepotká. Temperamentní a půvabně rozesmátá Petra Bučková je jako Julie správňácky střelenou holkou, která nikdy nemůže milovat Parise (Ondřej Havlík) už jen proto, že není dle jejího názoru vhodný k pomilování.

Romeo a Julii v Polárce je jednoduše hrou o lásce dvou obyčejných lidí, kteří žijí v šíleném světě. O lásce, která se neptá, která si nevybírá, která pomyslně ony skály přenáší a smrti se nebojí, která bere vše – jen ne vztahy z rozumu. Jak jednoduché, jak nadčasové. A jak aktuální.

Jana Schmiedtová

Vloženo: 3. 4. 2008

Starší článek: Svatojánští Broučci budou svítit v Polárce - 2. 4. 2008

Novější článek: Divadlo roku 2007 - 6. 4. 2008