Romeo a Julie aneb Město hříchu

nekultura.cz 16.3. 2008

Jak vypadá láska v současném světě plném neřesti, ptají se v Polárce uvedením Shakespearovy tragédie Romeo a Julie. Inscenace Hany Mikoláškové míří zřetelnou černo-bílou stylizací k aktuálním tématům, ale odráží spíš atmosféru letošního počasí: někdy příliš horko, jindy pustý chlad.

Tento nejslavnější milostný příběh se dočkal již mnohých výkladů. Režisérka spolu s dramaturgyní Bronislavou Krchňákovou zvolily překlad Martina Hilského a nechaly vyznít sexualitě a vtipu klasikových veršů. Dvojsmysly z promluv doslova vyčuhují a herci je dokáží náležitě zúročit. Narážky na ztopořená tělesa se na jazyku hezky poválí a hbitě přenesou do náležitých gest a pohybových kreací. Merkucio musí Romeovi hmátnout do rozkroku podobně jako Julie své chůvě naplácá, aby se dozvěděla potřebné informace. Právě v pohybu nachází Mikolášková režijní klíč k Shakespearovu textu. Choreografie Davida Strnada užívá prvky populární capoeiry a ve zpomalených scénách si přijde na své i pár beatboxových čísel. Sérii efektních výstupů rozšiřuje i Královna Mab splétající své sítě zavěšená na kladce nad jevištěm a také slavnou balkonovou scénu provází humorné Romeovy akrobacie.

Lechtivé dvojsmysly z promluv doslova vyčuhují, značná „pohyblivost“ celé inscenace posiluje její parodický ráz, ale ve vážných pasážích zůstávají herci velikostí tématu až zaskočeni.

Značná „pohyblivost“ celé inscenace posiluje její parodický ráz. Ale kontrast milostného patosu a laškovné ironie se nezdařilo naplnit. Jak už výprava Zuzany Přidalové naznačuje, vztahy postav v černých a bílých kostýmech jsou až čítankově schematické. Strohou scénu, sestavenou z laťkové konstrukce ochozu s žaluziovými průhledy v přízemí, dotváří i stínohra, ovšem bez výraznější významotvorné funkce. Celé pojetí končí v pohybově zajímavé, ale amatérsky prosté, řemeslně nezvládnuté a v herecky nevyrovnané travestii. Ve vážných pasážích zůstávají herci velikostí tématu zaskočeni. Snaží se jej překřičet jako Václav Hanzl svým Vévodou či přemoci expresivními gesty zbytečně padajícími do realistické drobnokresby jako hostující Tereza Richtrová rolí Montekové. Také jim všem pro samé skotačení dojde dech a stávají se nezáměrně směšnými jako Romeo Lubomíra Stárka, nebo ustrnou jako Kapuletová Barbory Kopečkové, či úplně rezignují a schoulí své herecké prostředky do klubíčka jako Petra Bučková svou Julii. Standardní výkon předvádí Vavřinec Jiřího Skovajsy i snad příliš přísný Jan Kruba jako Tybalt. Nakonec triumfují vedlejší postavy, a to suverénní Chůva Jany Panské, hejskovský Paris Ondřeje Havlíka, bujarý Merkucio Miroslava Černého a démonická Královna Mab Sylvie Vespalcové.

Jako by se inscenátoři snahou přiblížit děj dnešnímu divákovi sami lapili do osidel snu o době, kde se hříchem rozumí jen násilí a chlípnost, a kde i kněz nosí za pasem kvér. Celek má podobu dvou rozklížených ploch. Balast nedořešených aktualizací a efektních čísel kontrastuje s uťápnutou, až hořkou snahou zpřítomnit emoci tragické lásky. Přesto choreografie a výkony ve vedlejších rolích zůstávají nesporným kladem představení. Namísto uprostřed města hříchu se veliká láska ocitla na pohybem oživované, ale přesto opuštěné periferii.

Martin Bernátek

Vloženo: 20. 3. 2008

Starší článek: Recenze pro Český rozhlas Vltava - 19. 3. 2008

Novější článek: Romeo, Julie a Polárka - 2. 4. 2008