Divadlo, máme tě rádi

Sérii pěti představení Jen počkej, zajíci! máme za sebou. Sál přetékal větracími otvory, některé paní učitelky byly nervózní, maminky i děti nadšené a šťastné, že se dostaly dovnitř. V návštěvnosti jsme zaznamenali zvláštní přírodní jev. U dopoledních školních představení jsme uvyknutí počítat až s deseti procentní nemocností. Prostě, vždy je o nějaké to přihlášené dítě na představení méně. Ne tak u Zajíce. Nejenže vždy přišli všichni nahlášení, ale dostavili se i přespolní a dlouhodobě na lůžka upoutaní. Takže bylo plničko. Naše slečna šatnářka Martina mně nejemně sdělila: "Tohle divadlo není nafukovací!"

Při představení Jen počkej, zajíci!, stojí mezi první řadou a okrajem jeviště dva sběrné mikrofony, které po ukončení produkce pan zvukař vypne. Udělal to i po úplně posledním Zajíci první série. Dětem se z divadla nechtělo, postavily se před mikrofony, každé z nich se způsobně uklonilo a velmi váženě promluvilo: "Moc jste se mi líbili." "Písnička o mrkvičce je pěkná." "Mám vás ráda!" "Děkuji za divadlo!" "I paní učitelka říká, že jste skvělí." "Taky si to myslím." "Zajíci, přijdi si hrát!" Koukal jsem jako blázen.

Paní učitelka mně pošeptala: "Chtějí, aby si je herci poslechli, aby měli radost".

16. 10. 2008

Starší příspěvek: S koníčkem přes hory a Zábradlí - 13. 10. 2008

Novější příspěvek: Jsou představení, jsou i nádherná - 19. 10. 2008