Na premiéře Broučků jsme se všichni báli žluvy

Pravidelnou návštěvnicí dětských představení je jedna milá babička, která si usmyslela, že naučí všechna vnoučata své mohutně rozvětvené rodiny milovat divadlo. Na premiéru Broučků přivedla dvě holčičky a dvouletého klučinu. Ratolesti usadila v první, židličkové řadě. Sama si sedla za ně, trošičku stranou, aby nebránila ve výhledu dětem v dalších řadách. Jen se v sále zhasnulo, klouček zaječel a plačící prchal do foyeru. Nešťastná babička za ním. Dal jsem synáčkovi lízátko a vyzval ho k zachování klidu, protože divadlo není zubař. Babička omluvně špitla: "Máte napsáno, že je to pohádka pro nejmenší", a chtěla s robátkem do sálu. Nedalo se. Chlapec ječel a ječel. Nezbylo, než usadit ho v křesílku na balkónku a zpívat mu o tom, jak není možné jet na vojnu, protože jsou roztrhané kalhoty. Děvčátka se v první řadě vyrušit nenechala. Soustředěně sledovala dovádění broučků. Ovšem jen do chvíle, kdy na jeviště přiletěl pták – žluna. To strašně vyjekla, otočila hlavinky a zakvikla: "Babičko, bojíme!" Babička na svém sedadle nebyla. Děvčátka se vyděsila, vyskočila z židliček a s křikem: "Babičku sežrala žluna!", pádila po schodech do foyeru. Když uviděla zpívající babičku s bratříčkem na klíně, zvolala unisono: "Babí, neboj, my se žluny nebojíme!" a zmizela v setmělém sále.

20. 4. 2008

Starší příspěvek: Lipany se blíží - 18. 4. 2008

Novější příspěvek: Broučci jsou hitem - 20. 4. 2008